Čunčí huba podruhé

Známý příběh potisící

Nebudeme si nic nalhávat; o víkendu jsem nežil užitečným životem. Když jsme v pátek večer s Jendou obráželi maloměstské podniky a hledali dvě volná místa v nezakouřeném prostoru, přimotali jsme se do první fáze oslavy Tommaserových narozenin, a i když jsme se dlouho nezdrželi, stejně jsem šel spát s pár pivky a pěticí panáků pod opaskem.

Měli jsme dobrý důvod se šetřit, protože na sobotu byl naplánován pochod smrti, kdy bodem A byl rockový klub v maloměstě a bodem B před týdnem objevená lesní hospoda Čunčí huba. Vzdálenost mezi bodem A a bodem B nikdy nebyla přesně změřena, ovšem zpětnými výpočty lze dovodit, že činí něco mezi třinácti a patnácti kilometry.

Pochod samotný byl co do náročnosti srovnatelný s okradením dítěte předškolního věku: Jedno jediné nehezké stoupání, jinak jen rovina, les, krásné počasí, třeskutý mráz a zahánění žízně z více či méně podezřelých studánek. Do cíle své pouti jsme dorazili kolem půl páté v dobrém rozmaru – a pak se teprve začaly dít věci.

Musíš mi slíbit, že mě dneska budeš hlídat. Žádný panáky, nakalíme se jen pivem, a musíme pěkně držet tempo, vymiňoval si kamarád-sklář a já distingovaně kývl. Žaludky jsme vypolstrovali gulášem z divočáka a volně jsme přešli do pivně vegetativního stadia, charakterizovaného časovým limitem třiceti minut na pivo – již od památného léta 1998 dobře víme, že tato zdánlivě nízká rychlost umožňuje konzumaci piva po takřka nekonečné časové úseky.

Hospoda se zaplnila jak záchytná stanice po silvestrovských oslavách. Po nějakém čase se mi opět povedlo složit pivní maturitu, tj. vypití pěti piv bez odskočení si na toaletu. Kamarád-sklář začínal jevit známky úpadku, ale díky rychle podanému pálivému nakládanému hermelínu a mému osobnímu dozoru se mu podařilo vrátit se do solidní formy.

Jestli chceme stihnout poslední bus na maloměsto, musíme teď vyrazit. Já navrhuju tady zůstat, prohlásil kamarád-sklář něco po osmé večerní. Jeho návrh byl přijat jednomyslně. Čas i prostor se následně začaly poněkud rozvolňovat, ovšem v jedenáct pro nás dorazil přivolaný taxík a věci se zdály být zase jakž takž v normálu.

Paráda, už dlouho jsme si spolu nedali jen tak třináct kousků, liboval si sklář ještě a navrhoval v některém z maloměstských podniků obklíčit a dorazit poslední zbytky žízně. Odmítli jsme, a bylo to dobře. I tak ale musím říci, že rekonvalescenční včerejšek byl otřesným ekvivalentem soudného dne – a že jsem svých hříchů opravdu litoval.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 thoughts on “Čunčí huba podruhé

  1. bela: děsivá je slabé slovo. byla atomovka v Hirošimě děsivá?

  2. Pivařská maturita?hihi…no, teď už to tak nejde jako dřív, ale za těch 14 let, co piju, už jsem ji složil 15x :) Ale 13 piv za večer…to už je moc:(

  3. Braddock: ty dvouciferné výkony mi taky už nedělají dobře, ale o to milejší to bylo překvapení:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>