Ztracená generace znovu pohromadě

Hemingway byl hrana chlap

Dorážím první a vybírám stůl, to je prostě mé poslání a můj osud. Sotva mi pingl postaví na stůl první dvanáctku, do místnosti vchází endji. Skoro bych jej nepoznal; většinu obličeje mu zakrývá olbřímí náplast, o jejímž účelu on odmítá promluvit. Dedukuji tedy, že jde o pozůstatek nějakého vášnivého milostného dobrodružství. I endji dostává pivo a dozvídám se, co je u něj nového: má rozepsáno několik knih, na kterých velmi pravděpodobně nezbohatne, což ho naplňuje uspokojením.

O něco později doráží Mikles. Zdá se mi býti poněkud zádumčivým, ale možná je to jen mylný dojem – ostatně kdyby mým zaměstnáním bylo páčit rozumy z prvoligových fotbalistů, pravděpodobně bych byl také o dost méně životaplným. Kromě piva si dává i šunku s vejci, zřejmě aby nabral nový elán do života.

Intelektuálně diskutujeme, když tu do místnosti vtrhává sám velký Drzoun, následovaný chlapcem, který je mu až zázračně podoben. Přátelé, tohle je můj asistent! A také mladší bratr, vysvětluje Drzoun a je jasno.

Posledním příchozím je Schmitke. Rozvážně bafá ze své dýmky a rozkládá: Jeden náš spolužák (enimen, pozn. red.) píše blog a tam občas píše o nějakým lobovi. Když se dozví, že lobo je ve skutečnosti osoba, kterou já při dialogu označuji první osobou jednotného čísla, je upřímně šokován.

A jsme všichni! Dvě prolínající se podmnožiny bývalých spolužáků a bývalých spolupracovníků, které jsem minimálně rok neviděl, utvoří skupinku, pro níž žádné téma diskuse není málo zajímavé. Vrchní z nás má radost, protože jsme zastánci pravidelného pitného režimu, a tak čas letí jako bláznivý.

Hospoda bohužel zavírá celkem brzy. Prázdné už jsou všechny stoly kromě našeho a sousedního, kde sedí čtyři neznámí mládenci, mlčky pijí, lačně poslouchají a vděčně se smějí, když od našeho stolu zazní nějaká alespoň středně zábavná historka, třeba o japonské restauraci typu all you can eat, jejíž personál upřímně nenávidí Drzouna (Je to tam docela levné, zaplatíš asi dvě stě, nebo tři sta, nebo čtyři sta, já teď nevím, a můžeš jíst, co zvládneš! Minule se na mě personál díval už dost nazlobeně, když jsem jim snědl všechny pražené krevety, tak mi předložili nějaké syrové maso, aby se mi udělalo špatně a odešel jsem, ale kdepak, zvládnul jsem to!).

Na ulici se loučíme, někdo běží na tramway, někdo jde domů a já se Schmitkem dáváme vydělat slavné a životyzachraňující nonstop samoobsluze u Míráku, protože colu Zero je třeba koupit bez ohledu na pokročilou hodinu.

Celkově to hodnotím jako velmi přínosné setkání. A asi nejsem sám; před chvílí mi přišla smska od endjiho: Večírek věru jedinečný. Netušil jsem, že se dá na jeden zátah konverzovat o Bohumíru Matalovi a Henryku Laholovi. Pro alkohol neexistují žádná tabu!

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

14 thoughts on “Ztracená generace znovu pohromadě

  1. já endjiho nedávno potkal u nás před prací – dělal že mě nezná a žádnou náplast ještě neměl!

  2. enimen: tak to je jasné, stalo se mu to až posléze!

  3. P~O: máš samozřejmě pravdu, endji asi chtěl ušetřit, aby nemusel posílat dvě smsky!

  4. je to starý spořílek! asi šetří na výlet na nějaký odlehlý hřbitov:-)))

  5. enimen: hřbitovy, to je rozumná investice:-)))

  6. Po tomto příspěvku budu dělat, že neznám ani loba!

  7. drinker: jsi můj oblíbený čtenář, tak ti tu blasfemii odpouštím!

  8. S těmi hřbitovy pozor, jednou jsem vyrazil s endjim na Olšany, on tam chvilku větřil, a pak mi slavnostně ukázal kus mramoru, který nesl moje jméno. Dodnes nevim, co to mělo znamenat… ;)

  9. Schmitke: no, taky jsem s endjim jednou na Olšanech byl, vím, o čem mluvíš:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>