Já jsem králem Šumavy

Čtvero ročních období

Je neděle ráno a mně je divně. Snídám radler na benzínce ve městě, jehož názvem si nejsem ani vzdáleně jist, a krhavým zrakem nesouhlasně sleduji svět okolo sebe. Z výše uvedeného pro vás samozřejmě není těžké dovodit, že mám za sebou vynikající víkend, plný povznášejících zážitků… Počkat; nejsem třeba ve Strakonicích? Hm, kdo ví. Možná.

V pátek, pokud si vzpomínáte, se média předháněla v líčení ukrutností, jež příroda nachystala na obyvatele Šumavy. Závěje, holomráz a život bez proudu křičely z každého titulku. A snad i proto se většina účastníků dlouho plánované šumavské společenské akce na poslední chvíli rozhodla, že bude lépe navštívit babičku nebo se konečně přihlásit do víkendových kurzů háčkování pro muže.

Zbyli jsme dva: Já a kamarád Lomikar. A když jsme se slunečným odpolednem blížili ku Šumavě, nijak jsme nešetřili slovy pohrdání vůči těm, kteří tak sprostě odpadli, i těm, kdo se tvorbou svých smyšlených předpovědí počasí či novinových titulků  na jejich odpadnutí podíleli.

„Prej sníh! Cha!“ volali jsme, když se na kapotu našeho vozu snášely květy třešní a na nehybných stěračích nám usedaly babočky. „Hlupáci meteorologičtí,“ volali jsme také, jen jsme slovo hlupáci nahradili lehce jadrnějším výrazem, protože od cíle nás dělilo už jen pár kilometrů a krajina kolem nás zářila více odstíny zeleně než vzpomínkové tablo Klubu vojenské historie. A pak jsme přejeli kopec a stalo se toto:
mrazokalypsa

Myslím, že slovo mrazokalypsa jsem ještě nepoužil, ale teď je jeho čas. Některé stromy sníh zlámal, z jiných jen padá v nečekaných lavinách na těch pár aut, co ještě jedou. Objíždíme převrácený kamión. V příkopu odpočívající vrak modrého osobáku nerozpoznatelné značky. Do stromu zapasovaný peugeot. A když zastavujeme před penzionem, který je cílem naší cesty, jsme poměrně rádi.

Záhy jsme ještě radši: Ukáže se, že v obavách z počasí zrušili své pobyty v penzionu úplně všichni nahlášení hosté. S Lomikarem proto chvíli uvažujeme, že si každý zabereme pro sebe jedno patro, ale pak se spokojíme s tím, že si každý bere svůj pokoj. Z nebe padá něco na způsob sněhovo-ledových ninja hvězdic, a tak se uchylujeme do přilehlé krčmy. Piva, hamburgery, piva, kapka whisky pro chuť, to bude panečku dovolená… Krčmu zavíráme, tzv. syndrom prvního večera je úplný.

Střihem se přenesme do sobotního rána. Sněhu je všude pořád dost, ale nový už nepřibývá, takže zahajujeme velký výletní den. Rakouské schnitzely, rozhledny na obou stranách hranice, impulzivní nákupy, spousta kafí. A nemůžeme si nevšimnout, jak rychle sníh mizí. Z vyhlídkové věže nad Horní Planou to vypadá ještě takto:
horni plana

Ale všude okolo se děje něco na způsob oblevového blitzkriegu. Potoky vody se mísí s potoky bahna, prudce se otepluje, a v nedalekém Frymburku už nás vítá, jak by řekl Karel Zich, léto jak má být.
frymburk

Pak je večer, tak se shodujeme, že zaplujeme zpět do krčmy, dáme si tentokrát jen tři piva a všechno bude v pořádku. Tento velkorysý plán se daří z první části skvěle splnit, z druhé části výrazně překročit a ze třetí části… Vlastně taky výrazně překročit. Je to mnohem víc než v pořádku. Je to super. Děláme přesně ten typ nevhodných humorů, kvůli nimž by nás mohli vyloučit z Advokátní komory, kdybychom ovšem byli jejími členy. Vyprávíme historky. Hýkavě se smějeme. A vůbec sloužíme jako dokonalé potvrzení všech těch zahořklých teorií o tom, že muži v podstatě nikdy nedospějí, a že jediným vysvobozením z jejich sedmdesát let trvající puberty může být jen smrt, a to ještě ne zcela zaručeně. Tzv. syndrom druhého večera ještě není dobře vědecky popsán, ale krčmu zavíráme znovu.

O trudném nedělním ránu jsem vám už psal. Ale vše se dalo do pořádku, když jsem z Lomikarova vozu víceméně (dobrá: méně) křepce vyskočil, odemkl dveře od domova a začal si vybalovat batoh. Protože zatímco někteří lidé si z cest vozí mušle, balíčky koření nebo trička s vtipnými nápisy, já jdu nepoměrně těžší cestou a moje suvenýry váží několik kilo.
suvenyry

A protože tento blog má primárně edukativní charakter, je čas vám sdělit jedno klíčové poučení: Pokud máte rádi opravdu dobré burgery, zapomeňte na všechny Dishe a Black Dogy a nevím co ještě. Co potřebujete, je jet do Horní Plané, najít tam rodný dům Adalberta Stiftera a šikmo od něj vyhledat Krčmu Adalbert. Jejich bacon burger je skvělý a jejich burger z divočáka je neuvěřitelný – tak neuvěřitelný, že jsme si ho s Lomikarem museli dát dvakrát, a stejně jsme se z té úžasnosti nedokázali vzpamatovat.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové obrázky a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 komentářů u “Já jsem králem Šumavy

  1. máš to tam koukám samý březňák a dudák… :-)

  2. baryk: však březen byl nedávno a hned po něm přišel duden:-)

  3. Ta trocha sněhu Vás zaskočila? Že Vy pocházíte někde ze středních Čech!

  4. Milan: zaskočila – to ani ne, nejsme silničáři! byli jsme připraveni na nejhorší a měli s sebou i veškerou zimní výbavu. ale překvapilo nás to, přeci jen 28. dubna už je většina z nás mentálně naladěna na léto:-) středočeskou příslušnost potvrzuji!

  5. Nejlepší suvenýry z cest, přesně tak!
    Mám je tak ráda, že každý den cestou z práce si jich několik kupuju.

    O týden později už sníh odtál, jen malé zbytky ve stinných zákoutích. Ale kdoví, co bude zítra.

  6. Liška: „každý den si jich několik kupuju“ – tak to musím zatleskat a uznale vytrčit spodní ret. ale jen tak dál, ať pivní průmysl neskomírá!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>