Muži z Shakespearovejch sonetů

Padesát odstínů maskáčů

„Já jsem si řekl, že v říjnu a listopadu nepiju, takže ani nevím, jestli má cenu tam chodit,“ spekuluje v sobotu kamarád-sklář. „Já jsem si říjen taky naordinoval klidnější, jsem v tom s tebou,“ uklidňuju ho. „Prostě tam přijdeme, dáme si dvě tři piva a půjdeme,“ fantazíruju ještě a už když to říkám, tak mi to zní spíše méně pravděpodobně.

O pár hodin později přicházíme k ohni uprostřed lesů a pořád ještě to vypadá nadějně: I s námi je tu dvanáct lidí, atmosféra je poklidně ospalá, a že jde o výroční oheň dávno zapomenutého a nedávno znovuzvelebeného campu, byste mohli poznat snad jen z toho, že nad plameny se tiše otáčí obří krůta a opodál neméně tiše postává sud plný domácího piva.
newcamp
„Koukej si dát pár piv a vyndat to sladký dřevo,“ rozkazuje ale kamarád-šerif a kamarád-sklář v bázni boží sklání hlavu. Marná sláva, šerif se musí poslouchat – a tak jen o něco později si kamarád-sklář může se širokým úsměvem otřít pivní pěnu od úst, konstatovat, že slabá vůle je jeho silná stránka a vyndat z futrálu kytaru, což je ta lepší možnost, protože coby cukrovkář také mohl šerifovu výzvu pochopit zcela špatně a začít mezi námi mávat přirozením.

A pak se věci dávají do pohybu. Mezi stromy se z různých směrů zjevují nově příchozí. Kromě mladíků našeho věku i lidé o generaci starší a dokonce i dva šedovlasí veteráni, kteří na toto místo jezdívali dávno, dávno již. Přesné výpočty jsem neprováděl, ale kolem pětadvaceti nás bylo určitě.

Ve škole se učíme, že pohostinnost a nezištná touha podělit se jsou vlastnosti veskrze dobré, ale až na takovýchto akcích poznáte, že ve skutečnosti by nám všem bylo lépe mezi lidmi lakotnými. Snad každý z přítomných totiž s sebou má a dává kolovat jednu či dvě lahve s něčím, co by Česká lékařská komora schválila jen po masivním úplatku. A když si sedíte u ohně, v klidu popíjíte domácí dvanáctku a během každých pěti minut k vám dorazí placatka s kávovým rumem, láhev s ukrajinskou vodkou, placatka se slivovicí a především láhev s lihovinou jménem Paragán, začnete mít nutně pocit, že jste člověk pronásledovaný.

Kromě toho se ale ve mně s postupem času líhnou i další pocity. Zejména ten, že bych s kamarády měl do lesů vyrážet častěji.

A v neděli ráno velmi intenzivní přesvědčení, že s touhle partou bych neměl vyrážet už nikdy nikam, zejména ne do lesa, a ideálně bychom se měli přestat stýkat úplně.

Výsledek je myslím jasný. Už dnes mám chuť někam jít znovu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové obrázky a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

11 komentářů u “Muži z Shakespearovejch sonetů

  1. Tak jestli se Milan poznal na fotce, tak tomu říkám největší blogoúlet od doby vzkazu „Ach jo, já tě tak ráda čtu…“, který skončil svatbou.

  2. No me teda zatrnulo, protoze jedna osoba na fotce napadne pripomina meho otce!

  3. Je to prosté. Jsemť dávný trempíř a občas jsme se, zejména na Křivoklátsku, setkávali i s pražskými trampy. A občas jsme i vyráželi přímo do jejich rajónů na Sázavě, abychom si oddechli od Šumavy a Manětínska.

  4. Milan: tak to musím se zármutkem říci, že se nejspíše osobně neznáme – jednak nejsem pražský a jednak ani tramp v pravém slova smyslu, s kamarády se (bohužel) dostanu na podobné akce jen vzácně a o to víc mě baví:-)

  5. Mě ta krůta nápadně připomíná jednu krůtu, co jsem kdysi sežral !

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>