Najdi si koníčka, říkali. Je to dobré na nervy, říkali.

Utrpení mladého mod(e)láře

Když se to řekne tak, jak se to obyčejně říká, tak to zní hrozně. Lepit letadýlka. To když slyšíte, představíte si přinejlepším poloretardované dítě s prsty obalenými vrstvou vteřinového lepidla a s toluenem zakalenýma očima i myslí. A vlastně nejste daleko od pravdy. Ale dejte tomu trochu času a z výše zmíněného dítěte vám vyroste – modelář. Vím o tom dost, protože přesně to se stalo mně.

Jako mnoho jiných modelářů, i já jsem svého koníčka na čas opustil, protože mezi plenami a fakturami na něj najednou nebylo mnoho místa. Jako mnoho jiných modelářů, i já jsem o návratu ke svému koníčku často a zapáleně hovořil. A jako o něco méně jiných modelářů, i já jsem velký návrat po mnoha letech dokázal zrealizovat. Vyzbrojen kvalitní airbrush pistolí, novými barvami a kompresorem tichým jak pláč zklamané nevěsty, dal jsem si koncem ledna zásadní cíl: Dokončit nový model tak, abych s ním stihl 29. března reprezentovat na výstavě Jindřichohradecká růže.

Samozřejmě, že by to bylo bývalo šlo stihnout bez pláče a skřípění zubů, a to i vezmete-li v potaz, že po dobu mého modelářsky-vegetativního stavu učinily všechny možné technologie a postupy raketový skok a já tím pádem znovu stál takříkajíc na startovní čáře, či spíše jsem si teprve v šatně zavazoval tretry a udělal si na tkaničce uzel. Ale spiklo se proti mně všechno: Moje nešikovnost. Nové pracovní zakázky s tragikomickými deadliny. Krásné počasí či s ním související nečekaná nemoc, způsobená nedostatečným oblečením.

Ve výsledku jste mě tedy 28. března mohli spatřit v nedobrém rozmaru. Za cca 12 hodin jsem měl odevzdávat velikou zakázku. K jejímu dokončení mi chybělo hodin odhadem deset. A zároveň jsem letmo propočetl, že tak tři či čtyři hodinky potřebuji k dokončení modelu. I člověk spíše matematicky nenadaný by už v tomto okamžiku začal tušit zradu.

Život je otázkou priorit, a tak jsem začal modelem. Finišovací práce uspokojivě pokračovaly až do okamžiku, kdy jsem, a teď nevím, jak to říci, aby pochopili i nemodeláři, takže to zjednoduším, zkrátka, kdy jsem zjistil, že jsem v řiti. Kabinka letadla, takový ten za normálních okolností průhledný a naleštěný kousek plastu, se vlivem působení nejrůznějších užitých chemikálií zamlžila a zhnusněla. Zevnitř. Několik dlouhých a bolestivých minut jsem ji tiše pozoroval a tajně doufal, že je ve skutečnosti v pořádku a jen mne akutně postihl šedý zákal. Ne. Možná by ji šlo odříznout a otevřít…? Ne, přilepilť jsem ji festovně.

V takových chvílích člověka postihne malomyslnost, a to se dá dělat jediná věc. Navzdory časovému presu jsem si skočil na dvě rychlá a pomohlo to: Smířil jsem se s tím, že stejně do Hradce pojedu, stejně tam model vystavím, a jen budu celou dobu trudně stát vedle něj, snášet posměšky kolemjdoucích a vysvětlovat jim, jaké neštěstí mne postihlo.

Bylo sedm večer, když jsem se o této patálii zmínil kamarádu-modeláři, který měl jet do Hradce se mnou. Bylo sedm patnáct, když jsem si od něj s nově nabytým optimismem vypůjčil dva skalpely, tenké a ostré jako něco hodně tenkého a ostrého. V sedm dvacet jsem se nadechl a dal do operace. A už o hodinu a půl později, ne nepodoben profesoru Janu Pirkovi, jsem konečně mohl vydechnout a nevěřícně se na svoje dílo zadívat. Za uplynulých devadesát minut jsem zvládl kabinku násilně otevřít, ale nezlomit, poškodit při tom spoustu nátěru, obnovit nátěr, kabinku vyčistit a rozleštit, obnovit patinu, ulomit při nešikovné manipulaci bombu ze závěsníku, přilepit bombu zpátky a kabinku přilepit zpět.

Žádná matka se nemůže na své čerstvě narozené dítě dívat s větší láskou, než modelář na čerstvě dokončený model. Jeho nádhera mi brala dech a jeho dokonalost mě dojímala. Jediné, co mi radost ze života trochu kazilo, byl fakt, že se přede mnou stále tyčila monumentální hora práce na zakázce, ale cítil jsem se plný sil – a opravdu, už v půl třetí ráno jsem ji odesílal. A o tři a půl hodiny později vstával a jel do Hradce.

V Hradci jsem model se slavnostním pocitem vyndal z krabice a dal na výstavní stůl mezi ostatní exponáty. I přes vyčerpání a nevyspalost jsem jasně vnímal auru jeho perfektnosti. Od vedlejšího stolu na mě přátelsky mávl mladík snad osmnáctiletý, od vidění se z jiných modelářských výstav známe. Vím, že je opravdu dobrý, a tak jsem s ním rád krátce pohovořil, nechal si ukázat jeho modely a utrousil nad nimi řadu pochvalných citoslovcí; zasloužily si to. A pak přišla moje chvíle.

„A cos přivezl ty?“ zeptal se mě.
„Támhle toho Thunderbolta,“ říkám já pyšně.
Mladík udělá pár kroků, nad můj vybroušený diamant moderní modelařiny se nakloní a věnuje mu krátký pohled.
„No jo,“ povídá a v jeho hlase cítím něco jako soucit. „Takovej standard, viď.“

louis

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

13 komentářů u “Najdi si koníčka, říkali. Je to dobré na nervy, říkali.

  1. Největší vodvaz za mého dětství bylo, čmajznout jeden z otcových modýlků, popatlat ho kanagonem, zapálit a hrát si na „mission in action“. Takže takové modelářství dělá radost napříč generacemi…. :-)

  2. Modelářství mě – s jednou výjimkou v cca 12 nebo 13 (o tom se dodnes vedou spory) letech minulo, tudíž jsem nikdy nezapadl mezi děti polepené vteřinovým lepidlem a disponující poloretardovaným výrazem; moje koníčky byly vždy zbytkem rodiny v tichosti tolerovány (ono přeřvat Sex Pistols nebo Exploited není jednoduché, proto je snazší tento koníček v tichosti tolerovat).

  3. S modelářstvím jsem skončila, když jsem si ve třetí třídě přilepila ukazováčky k modelu středověké tvrze z Abíčka. Ten pocit dechberoucího očekávání versus zklamání, bolesti a nechtěných papírových náprstků nespravil ani závan toluenu z rozlitýho lepidla na stole. Co se týká těch rozlitých lepidel, stala se ze mě klovatinářka – jednu dobu u nás doma neexistovalo mnoho drobných předmětů, které bych nezalila do medailonku…

  4. To už je profesionální deformace. Čtu komentář od Psice a hledám, kde kliknout na „Like“

  5. Dalimil: to samozřejmě je skvělá zábava, ale potomek riskuje, že nevrlý otec modelář mu následně pomocí kanagonu a sirek provede totéž…
    Desperádo: ta výjimka mne zajímá, bez ohledu na dataci!
    Psice: můžeš z Prahy dojíždět na maloměsto do kroužku, naučíme tě!

  6. možná že kdybys u toho hulil nějakej dobrej model, byl bys víc nad věcí ! :-)

  7. baryk: ještě bych dopadl jako ty a měl bych úplně lysou hlávku…

  8. Tak mně přijde „takovej standard“ od modelářského prodigy po X letech nečinnosti jako skvělý výsledek!

    L prý jako puberťák taky modelařil, tak před ním tenhle článek radši pořádně schovám… :D

  9. Desperádo: to nic, já zas hledám „odpovědět“.
    Psice: pch, klovatina – já teda zalívala předměty do medailonků výhradně kanagomem, ten byl průhledný a výsledek pak (na rozdíl od klovatiny) nepřipomínal třicet let staré oválné pamětní fotky na hrobech… :)

  10. eM za mlada tvořil plastické modely hor a kopců ke své vláčkodráze z lepidla, barev a rozmočenejch stohů novin! Už to nabízel i Žmurovi, to bude aspoň taková definitivní tečka, která nás nakonec donutí se odstěhovat – kamkoliv.
    Jinak nic proti Kanagonu – krásně voní, ale z čeho jinýho než z klovatiny můžeš dělat medailony z „pravýho jantaru“?!

  11. Lobo: Původně jsem chtěl nechat tuto vzpomínku už pouze v archívu, nicméně poodhalím roušku tajemství. Šlo o model prvorepublikového automobilu a zprvu, když jsem krabici plnou součástek otevřel, jsem se zděsil. O několik málo měsíců později byl model sestaven a ještě několik dalších let stál na velmi čestném místě mého pokoje. Tedy minimálně do doby, než se vlivem nepozornosti mého bratra stal opět hromadou součástek. O tom až někdy jindy.

  12. Quanti: a to je právě ten problém, „takovej standard“ pro mě nikdy nebude skvělý výsledek :-) a myslím, že ochuzovat L. o cokoliv je nečestné a nesportovní :-)
    Psice: a představ si, jak by M. zajásal, kdyby viděl, jaké možnosti v tvorbě krajiny a dioramat přinesla moderní doba!
    Desperádo: děkuji za poodhalení, jsem hluboce pohnut!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>