Návštěvníci na Strakonické

V hvězdném prostoru AL-36 byl propočten neznámý objekt

Na maloměstském náměstí hrdě vkráčím v bus, sednu si na svoje oblíbené místo k zadním dveřím a v předtuše klidné a nikým nerušené jízdy vyjmu z tašky na notebook knihu (notebook už dávno na pracovní schůzky nenosím, je moc těžký). Ještě než se autobus rozjede a já se úlevně zanořím do záplavy slov, periferním zrakem si povšimnu, že na dvousedadlo za mnou usedá mladík asi mého věku, snad i trochu mladší.

A pak jedeme směr Praha, je to jedna jízda z milionu, ničím výjimečná, těší mne jen to, že autobus je mimořádně skoro prázdný a lidé, kteří v něm sedí, jsou shodně jako já svým založením spíše zamlklí introverti než lidoví baviči. Zkrátka: V autobuse je kromě hukotu motoru ticho; takové to ticho, kdy je vám hloupé i si odkašlat, dokonce i řidič ztlumil Rádio Blaník na takřka únosné minimum.

V této až pastorální idyle se vezeme, co já vím, asi dvacet minut. Pak je ticho autobusové katedrály narušeno zvukem. Cizorodým, ale ne nepříjemným. Je to hluboký mužský hlas, trochu elektronicky zdeformovaný, a jeho epicentrum se nachází hned za mnou.

„Hovoří CML. Centrální mozek lidstva,“ deklamuje hlas dramaticky.

Nemusím se ohlížet, abych pochopil, že mladíkovi za mnou zvoní telefon. Hlavou mi probleskne myšlenka, že vyzvánění si vybral víc než vkusně.

Ale to už mladík hovor přijímá. Jak říkám, neohlížel jsem se, ale podle tónu jeho řeči bylo víc než pravděpodobné, že měl útrpně zavřené oči, levačkou si tisknul telefon na ucho a pravačkou si unaveně mnul kořen nosu. A řekl sice jen dvě slova, ale víc říkat nemusel. Ta slova zněla:

„Ano, zlato?“

Pro dobro tohoto příběhu doufám, že mladík za mnou patřil k těm lidem, kteří si nastavují speciální vyzvánění pro jednotlivé významné osoby ze svého seznamu kontaktů a že vyzvánění pro svou milou vybíral dlouho a pečlivě a že Návštěvníci nakonec těsně zvítězili nad řevem Vetřelce.

Anebo že mu nevolala jeho spolužačka Zlata.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 komentářů u “Návštěvníci na Strakonické

  1. jsou lidé, jejichž čísla mám na telefonu uloženy pod jménem Nebrat I, Nebrat II … atd ! nicméně mít tam třeba starou pod hláškou „it´s my precious..“ by bylo horší ! :-)

  2. Dobrý nápad, baryku! Už už jsem stahovala CML, ale toto je lepší. A ředitele maloměstského gymnázia v seznamu nemám, tak se to nebude plést…

  3. Já jsem měl kdysi, v době, kdy mě s vyzváněcími zvuky bavilo experimentovat, na jistý okruh osob nastaven jako vyzvánění monolog Heleny Růžičkové z druhého dílu trilogie o slunci a senu, konkrétně ze scény, kdy se před panem doktorem pouští do pod peřinou zahrabané babičky. Ideově to nemělo chybu.

  4. To já si potrpím spíš na vybroušený zvuk budíku a vzhledem k mému nikdy nekončícímu odkládání o 5 minut (mně se tam prostě zdají ty nejlepší sny, promiň M.!) hodnotím jako nejlepší epochu čínského gongu!

  5. jj, mám pro všechny jako znělku leitmotiv z Oggy a švábi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>