Pětilitr

Vítr v ka(p)se

Všichni už dávno dobře víte, že šíření dobra je mým klíčovým úkolem a neodpočívám od něj ni na okamžik. Kde mohu, pomohu radou či skutkem, a když jiných příležitostí není, aspoň se hbitě procházím maloměstem, aby se spoluobčané a spoluobčanky mohli potěšit popatřením na sličného muže a vydechnout si úlevou, že oni nic takového živit nemusejí.

To vše jsou ale pouze drobné, v zapomenutí zapadlé střípky laskavosti. A tak, v zájmu lidstva, vždy jednou za čas přicházím s objevem z kategorie epochálních – a ten čas nadchází právě nyní.

Vše začalo včera: Kamarád-měřák mi nečekaně zavolal, že se nachází na obhlídce své nové maloměstské haciendy, a zda prý se nechci přijít podívat, jak pokračují stavební práce (zcela správně totiž ví, že jsem člověk zvídavý, což je navíc rým hravý). Samozřejmě jsem s radostí opustil svou rozpracovanou práci a za chvíli už jsem znalecky hovořil o překladech, povalových stropech a dalších tématech, o nichž mám znalosti jen fragmentální, leč pro potřeby zasvěcené konverzace zcela dostačující.

V průběhu konverzace jsem se plácl do čela: „Kamaráde, ještě máš u mě těch patnáct stovek,“ vzpomněl jsem si a vylovil ze zadní kapsy kalhot peněženku, což kamarádu-měřákovi vyloudilo optimistický útvar na tváři. „Ale mám jen pětilitr. Budeš mít zpátky?“ pokračoval jsem hbitě a optimismus kamaráda-měřáka se otřásl ve smrtelné křeči.

Mávli jsme nad tím rukou – když už jsme se potkali, vyrazíme spolu na oběd a tam jistě rozměním. Plán to byl výtečný. A oběd také. Ale když jsem poté v zahradním restaurantu vytáhl na servírku svého modrošedého Masaryka (stále se bavíme o bankovce 5000 Kč, aby nedošlo k mýlce), mnoho radosti jsem jí nezpůsobil. Long story short, jak se říká: Servírka peníze nazpět neměla, kartou platit nešlo, a tak mi kamarád-měřák s křečovitým úsměvem oběd zaplatil.

O několik hodin později jste mohli vidět mne a F., kterak usedáme ke stolu v baru, jemuž tímto dávám přezdívku nejbližší podnik. Jsou tu všichni obvyklí podezřelí; kromě kamaráda-měřáka i kamarád-sklář, kamarád-právník a tak dále a tak podobně. Vše probíhá naprosto standardně. Do okamžiku, než se pokusím zaplatit pětilitrem. Long story short podruhé: Domů odcházím s neztenčeným množstvím oběživa, společný účet zatahuje F.

Je mi to už trochu trapné, a tak ráno beru tašku a zvolna se ubírám na větší nákup v supermarketu na okraji okraje města. Předpokládám, že tady nikdo s velkou bankovkou problém mít nebude. Můj předpoklad je ale podobně mylný jako německé predikce o síle a bojeschopnosti britského letectva v létě 1940. A je to i trochu moje vina, protože jsem zapomněl, jak nenasytní kapitalisté, dychtící zničit konkurenci, tlačí ceny dolů.

Do nákupního koše házím všechno, co mi přijde pod ruku. Když vyložím veškeré zboží na pás u pokladny, vznikne hromada, v níž musím zručně vyhloubit tunel, abych jeho prostřednictvím mohl alespoň kuse komunikovat s pokladní. A dozvídám se od ní dvě věci: Jednak že můj gigantický nákup stojí 317 Kč, a jednak že v rámci předvánočního spotřebitelského šílenství skoro nemá na vracení, takže by se cítila potěšena, kdybych mohl platit kartou.

Osamělý pětilitr mám v peněžence doposud a tuším, že pokud neopustím maloměsto, budu se s ním vláčet ještě dlouho. A vám dávám dobrou radu – sežeňte si pětitisícovku taky a udělejte totéž. Už v životě nebudete muset nikde platit (aspoň ne hotově), a přitom nebudete za socku – naopak, získáte image Vlka z Wall Street.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

7 komentářů u “Pětilitr

  1. Vida – Twain se smolí s Milionovou bankovkou a praxe je mnohem skromnější!

  2. Jestli se v tom můžu nějak angažovat, pošli F. s pětilitrem do Prahy!

  3. Quanti: ten Twain je strašný plagiátor! snad se to ale už nebude opakovat; na příště mám v záloze příběh o jednom klukovi, je to takový sympatický dareba, pořád prožívá různá dobrodružství a nakonec spolu se svým kamarádem najde obrovský poklad…
    psice: kouzlo pětilitru funguje jen v rurálních oblastech, v Praze ne! jak vás znám, koupily byste si dvě sojová latté a tempeh v seitanu a bylo by po penězích!

  4. Kdepak nakupujete horu zboží za tři kila?
    Tam pojedeme i 100 kiláků!
    Milan
    Z dětství znám slezské říkadlo, které před nedávnem bylo pravdivé a dnes už není, neb je jen vzpomínkou na zlatý věk (auera sata est aetas… však to znáte): „Kiło muky, dva nanuky, špulka niči, stovka v řiči!“

  5. Milan: to říkadlo je ovšem vynikající! neznal jsem ho a jsem rád, že je tento nedostatek napraven:-)

  6. no a pak je takový Masařík k ničemu, dokud se jeden nenaučí šňupat koks

  7. extláča: tak to pozor, my nejsme žádní koksí bratři!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>