Potká se Čech, Němec a Francouz

Poutník a zázraky

„No, je to tady… Zajímavý,“ řekne kamarád-měřák nepřesvědčivě, když vjíždíme mohutnou kovanou bránou do stanice rychlovlaku TGV v Remeši. Je sobota 8. června, blíží se jedenáctá večerní a stanice vypadá poměrně liduprázdně. A když říkám poměrně, myslím tím, že v daný okamžik se patrně víc lidí nacházelo i na Mezinárodní vesmírné stanici.

(Abyste se nemuseli zdlouhavě ptát či si něco domýšlet, povím vám to sám: S partou maloměstských kamarádů jsme vyrazili do Normandie na 75. výročí Dne D. Byl to týden plný epochálně mimořádných zážitků – ale nemyslím, že by vás detaily o něčem takovém zajímaly, a tak raději zůstanu v osvědčené rovině plytkého plkání o nahodilostech – přesně, jak to máte rádi.)

Vystupuji z auta, kamarád-měřák s ním vzápětí s protočením kol zmizí v tmách. Jsem mrzutý. Uplynulý týden mi nastavil laťku standardů hodně vysoko a obávám se, že cesta dálkovým autobusem z Remeše do Prahy mezi highlighty celého výletu spíše patřit nebude.

(A znovu, radši vám to řeknu rovnou: Zbytek zájezdu se samozřejmě vrací našimi dvěma expedičními vozy, ale já musím kvůli neodkladné pracovní záležitosti odcestovat o dva dny dřív. Proto jsem tu, proto jsem mrzutý.)

Snažím se ale vidět věci z lepší stránky. Stanice TGV v Remeši je relativně nová budova v relativně novém komplexu. Mohl by tu být nějaký obchod, říkám si. Snad i restaurace, použitelné záchody… Ve chvíli, kdy beru za kliku hlavní budovy, už jsem to zase já, plný objevitelské energie, nenapravitelný optimista, snad až – jak říká F., a já věřím, že to říká z lásky – radovan.

Ani radovan mého typu ovšem není připraven na to, že tyto dveře do budovy jsou pevně zamčené.  Stejně jako všechny další. Navíc, navzdory svému názvu není stanice ani tak v Remeši, jako spíše v polích uprostřed ničeho. Rozhlédnu se. Žádná auta, žádní lidé. Žádná světla v oknech. Jsem v tomhle olbřímím setmělém komplexu sám a je to divné.

Divné to nepřestane být ani o pár minut později, kdy v nejtemnější části komplexu najdu zombíka hodujícího na mrtvole. Až když se opatrně přiblížím, mohu ve zbytkových fotonech odhalit, že jsem se stal obětí zrakového klamu a že jde pouze o vyzáblého starého muže, přehrabujícího si věci v batohu. „Alfons. Poutník. Z Německa,“ představuje se mi.

Moje němčina je děravá jako ústa staré ženy a Alfonsova angličtina také nepatří k nejjiskrnějším diamantům světové lingvistiky, ale bazální výměnu informací zvládneme. Ano, čeká na stejný autobus jako já. Ne, zastávku taky nikde neviděl. Ale prý viděl bankomat, někde támhle… To se mi hodí, hned se naznačeným směrem vydávám. Nacházím ale jen další a další zamčené a temné budovy. A aby toho nebylo málo, po návratu na místo našeho setkání nenacházím Alfonse.

Přiznávám, že jsem zaskočen. Ještě před pár minutami jsem si to nemyslel, ale teď si jasně uvědomuji, jak moc jsem k německému poutníku přilnul. A zatímco dumám, kterým směrem se vydat a co dělat, objeví se v dáli oranžové světýlko a blíží se. Patrně bludička, která si vytkla za cíl utopit mě ve francouzském státním dluhu, říkám si a jsem nadmíru ostražitý. Z bludičky se ale vyklube cigareta, na jejímž konci se vyskytuje strážný, což dává mému příběhu šanci na další posun.

Jestliže s Alfonsem jsme ale jakýs takýs průsečík ovládaných jazyků dokázali dát dohromady, pan strážný je úplně jiný level. Všechny položky z mnou nabízeného jazykového menu okamžitě neguje zavrtěním hlavy, a jen mě gestem vyzve, ať jdu za ním. I jdu. Jdeme docela dlouho, až dorazíme k té mohutné kované bráně, která je teď ovšem zamčená. Strážný mi ji s důležitým výrazem ve tváři odemkne a gestem mě vyzve, ať jí projdu ven. Pokouším se mu vysvětlit, že čekám na autobus, ale naše světy jsou naprosto nekompatibilní – aspoň tedy konečně pochopím, jak se kdysi cítila moje učitelka chemie. Opouštím komplex, strážný bránu zase důležitě zamyká a odchází.

Přede mnou je jen kruhový objezd, pár olysalých keřů, lampa. Po zastávce ani vidu. Po jiných zástupcích Homo sapiens sapiens také ne. Tedy až do okamžiku, kdy se z jednoho olysalého keře vynoří můj nejlepší kamarád Alfons. Ještě nikdy jsem neměl takovou radost, že někoho vidím, a asi je to oboustranné. Zvesela štěbetáme naším babylónským metajazykem a pokoušíme se nemyslet na to, jak to dopadne s naším autobusem. A protože zázraky se dějí, neuplyne ani půlhodinka a autobus přijíždí a uprostřed kruhového objezdu zastavuje.

(Mimochodem, pokud si chcete skutečně vybrousit svoje konverzační skillz, zkuste se někdy půl hodiny jen v citoslovcích a spojkách bavit o slavných poutních místech, katolicismu, protestanství, odsunu sudetských Němců a rozdílech v nátuře českého a německého pracovníka.)

Pozitivní je, že se do autobusu dostaneme a dokonce se nám podaří získat jediné volné dvojsedadlo. Tím ovšem výčet pozitiv končí. A já svatosvatě přísahám, že o průběh cesty se s vámi podělím dřív než zase za měsíc.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

9 thoughts on “Potká se Čech, Němec a Francouz

  1. Pokud někdo zná význam německého das Pilgrim, jistě to s jeho němčinou není tak špatné…

  2. Tak moje němčina končí u „der, dí, das, psí ocas“ takže já bych tam bloudil dodnes…

  3. Wundaba! A jak to s Alfonsem dopadlo? Adoptovali jste ho? Nechce se mi verit, ze by takove soulmate pratelstvi skoncilo na nejblizsi zastavce…

  4. F.: to je přeci jedno z těch základních slovíček. máma, táta, poutník, babička, děda, proutník…
    Dalimil: on by tě muž s cigaretou nenechal!
    psice: dozvíte se v příštím díle!

  5. Zrovna jsem myslela na to, jak se tu články objevují se železnou pravidelností posledního v měsíci – tak příště přijdeme bušit na blogové dveře a vybírat činži dřív, protože tady je plkání o nahodilostech málo i na tebe!

  6. Quanti: víš, jak je to vyčerpávající, být jedním z posledních veteránů? :-) i jeden text měsíčně se leckdy stává strašlivým břemenem!

  7. Lobo: vím, zrovna nedávno jsem sčítala blogové mrtvoly a přemýšlela, jestli se mezi ně nezařadím, protože tuhle sebedisciplínu nemám (a obdivuju) :D někdy blognu jednou za dva měsíce a jindy třikrát za týden. Řád je můj protiklad.

  8. Zavital jsem zde asi po 8 letech a koukam ze jsi neztratil svuj povestny ostrovtip. Vytecne

  9. OldRich: tak uvidíme, zda se tu za dalších osm let zase setkáme!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>