Bolelo to
V posledních dnech už neutěšený stav mého vlasového porostu dosáhl přesně té míry, kdy každá procházka po lese znamenala reálné nebezpečí, že mě příliš iniciativní myslivec zamění za zubra evropského a zvýší mi obsah olova v těle. Řadový občan bez fantazie takový problém vyřeší návštěvou zavedeného kadeřnictví, ale já se dnes rozhodl vstoupit do neprobádaných končin maloměsta a jen s mírným mrazením v podbřišku jsem stiskl zvonek budovy, kde sídlí kadeřnictví učňovské.
Proč jsem to udělal? Moje pověstná lakota je odpovědí pouze částečnou. Především jsem byl hnán touhou vyzkoušet něco, o čem bych vám tu mohl napsat. Plán jsem měl zhruba tento: Kadeřnická učnice mě zohaví do podoby zubra napůl ohlodaného pumou, nastřihne mi ucho a nůžkami mi probodne tvář. Já to následně doma za hýkavého smíchu sepíšu a pomocí strojku na psa a tavné pistole si zase navrátím image jen lehce zanedbaného elegána.
Jako mnoho mých jiných plánů, ani tento svůj střet s realitou nepřežil. Šestnáctiletá slečna učnice (zkráceně slučnice) mě při příchodu sice sledovala krajně nesouhlasně, ale jakmile jsem na uvítanou prohodil jeden či dva dobré vtipy, hned se z krajního nesouhlasu stal nesouhlas běžný. Ano, mašinku trojku držela způsobem, který by někdo úzkostlivější než já mohl považovat za nebezpečný pro ni, pro mne i pro všechny případné náhodné kolemjdoucí. A ano, během mé vlasové exekuce jí několikrát něco upadlo na zem, ale nikdy nešlo o žádnou z důležitých částí mé fyziognomie. A tak nakonec to dobré děvče plaše zavolalo paní mistrovou, aby došla můj nový sestřih posoudit.
Pokud má paměť nelže, bylo to poprvé, kdy mě měla jakákoliv mistrová posuzovat, i byl jsem tedy snad ještě nervóznější než slučnice. Paní mistrová se na mě podívala jako kajícník, který prosí o odpuštění, směrem ke slučnici prohodila jednu či dvě dobré rady, chopila se mašinky a aspoň ty nejhorší prohřešky proti dobrému vkusu začala zahlazovat sama.
Pohledem do zrcadla jsem následně zjistil, že z některých úhlů a z dálky vypadám jako Belmondo křížený s Budem Spencerem, tj. normálně. Takže jsem vytáhl peněženku a verbálně vyjádřil svou srozuměnost s realizací finanční transakce. A dočkal jsem se šokujícího šoku, neb paní mistrová mým směrem utrousila číslovku, o níž jsem se domníval, že ve finančním světě byla už dávno pro nezájem zrušena.
Čtyřicet korun! I s dýškem jako v Praze jsem odcházel lehčí o padesát korun a půl kila vlasů. A mohl to být hezký, elegantní odchod, kdybych ve dveřích nezakopl o nečekaný schod a nenalomil si ruku o futra.
Co je ale trocha bolesti a paralýzy proti hřejivému pocitu, že jsem se konečně stal učební pomůckou! Jen co mi vlasy dorostou a ruka sroste, půjdu znovu!
Máš u mě pár červených puntíků, pro blog bych obětovala leccos, ale určitě ne návštěvu učňovského kadeřnictví. Posílen úspěchy by ses mohl příště vydat třeba do podprůměrnýho kosmeťáku na tetování obočí, to se v možnostech fyzického zohavení pohybuje jen o malý schůdek výš!
psice: vlasy dorostou a treba slucnice stala za to
psice: tetování obočí? myslím, že nic takového nepotřebuju – nebýt průběžné kultivace, mohl bych s úspěchem dělat dvojníka Brežněvovi!
Milanek: už dorůstají! zanedlouho abych šel znovu…
Fascinující.
Já jsem dlouhá léta k holiči vůbec nechodil.
Až moje manželka mne k tomu přiměla – a tehdy jsem zjistil, jak neuvěřitelně se liší holičství mé dospělosti od holičství mého dětství.
Raději jsem proto donutil manželku, aby mne stříhala sama.
Milan: já myslím, že učňovské kadeřnictví by měl aspoň jednou za život vyzkoušet každý! je to očistný proces: zatnout zuby, připravit se na nejhorší a pak se radovat, že zas tak nejhorší to není
Myslím, že řada již dávno bývalých učnic s hrůzou vzpomíná na malého Sejru, kterého tam pravidelně, silně řvoucího, vodila matka. A to ani nezmiňuji, že jsem zhusta byl ohořelý (Nějak jsem si usmyslel, že když strčím hlavu do ohně, tak nebudu muset k holiči, kteréhož jsem se k smrti bál)
Sejra: překvapí a rozesměje mě málo věcí, ale tvoje dobrovolné upálení místo návštěvy holiče to dokázalo
Fakt sem to dělal, nejméně dvakrát si vzpomínám, jak jsem den před plánovanou návštěvou holiče zapaloval za sídlištěm ohýnek a jak mě naši hrozně seřezali, když jsem domů přišel ohořelý, smrdutý a s vírou, že holič nebude:-)
Sejra: No jo, tehdy vyjprask vyřešil absolutně všechno. Taky si pamatuju.