Bolelo to

V posledních dnech už neutěšený stav mého vlasového porostu dosáhl přesně té míry, kdy každá procházka po lese znamenala reálné nebezpečí, že mě příliš iniciativní myslivec zamění za zubra evropského a zvýší mi obsah olova v těle. Řadový občan bez fantazie takový problém vyřeší návštěvou zavedeného kadeřnictví, ale já se dnes rozhodl vstoupit do neprobádaných končin maloměsta a jen s mírným mrazením v podbřišku jsem stiskl zvonek budovy, kde sídlí kadeřnictví učňovské.

Proč jsem to udělal? Moje pověstná lakota je odpovědí pouze částečnou. Především jsem byl hnán touhou vyzkoušet něco, o čem bych vám tu mohl napsat. Plán jsem měl zhruba tento: Kadeřnická učnice mě zohaví do podoby zubra napůl ohlodaného pumou, nastřihne mi ucho a nůžkami mi probodne tvář. Já to následně doma za hýkavého smíchu sepíšu a pomocí strojku na psa a tavné pistole si zase navrátím image jen lehce zanedbaného elegána.

Jako mnoho mých jiných plánů, ani tento svůj střet s realitou nepřežil. Šestnáctiletá slečna učnice (zkráceně slučnice) mě při příchodu sice sledovala krajně nesouhlasně, ale jakmile jsem na uvítanou prohodil jeden či dva dobré vtipy, hned se z krajního nesouhlasu stal nesouhlas běžný. Ano, mašinku trojku držela způsobem, který by někdo úzkostlivější než já mohl považovat za nebezpečný pro ni, pro mne i pro všechny případné náhodné kolemjdoucí. A ano, během mé vlasové exekuce jí několikrát něco upadlo na zem, ale nikdy nešlo o žádnou z důležitých částí mé fyziognomie.  A tak nakonec to dobré děvče plaše zavolalo paní mistrovou, aby došla můj nový sestřih posoudit.

Pokud má paměť nelže, bylo to poprvé, kdy mě měla jakákoliv mistrová posuzovat, i byl jsem tedy snad ještě nervóznější než slučnice. Paní mistrová se na mě podívala jako kajícník, který prosí o odpuštění, směrem ke slučnici prohodila jednu či dvě dobré rady, chopila se mašinky a aspoň ty nejhorší prohřešky proti dobrému vkusu začala zahlazovat sama.

Pohledem do zrcadla jsem následně zjistil, že z některých úhlů a z dálky vypadám jako Belmondo křížený s Budem Spencerem, tj. normálně. Takže jsem vytáhl peněženku a verbálně vyjádřil svou srozuměnost s realizací finanční transakce.  A dočkal jsem se šokujícího šoku, neb paní mistrová mým směrem utrousila číslovku, o níž jsem se domníval, že ve finančním světě byla už dávno pro nezájem zrušena.

Čtyřicet korun! I s dýškem jako v Praze jsem odcházel lehčí o padesát korun a půl kila vlasů. A mohl to být hezký, elegantní odchod, kdybych ve dveřích nezakopl o nečekaný schod a nenalomil si ruku o futra.

Co je ale trocha bolesti a paralýzy proti hřejivému pocitu, že jsem se konečně stal učební pomůckou! Jen co mi vlasy dorostou a ruka sroste, půjdu znovu!