Vysoká hra

S povislým ňadrem

Původně jsem vám zde dnes chtěl napsat chvalozpěv na písmeno b; s bratrem Jendou ho máme ve zvláštní oblibě už od adolescentních let, kdy jsme jej zcela svévolně učinili citoslovcem, a to citoslovcem zmatené nevědomosti. Prostě, už nikdy nemusíte kupříkladu na výčitku pronášenou životním partnerem váhavě odpovídat „No… To já nevím, proč jsem si to myslel.“ Řeknete prostě pokorné b. Účinek je stejný a ještě si zbytečně neopotřebováváte mluvidla.

Nicméně zpátky k věci. Rozhodl jsem se písmenu b věnovat další ze svých svižných a přitom poučných aliteračních povídek. Už jsem měl slibný začátek (Buzerant bručivě brunátní), ale pak mě napadlo slovo Boob a myšlenky se mi rozprchly. Neanglicky hovořícím z vás snad jen připomenu, že Boob je hovorový výraz pro ňadro, což dává smysl, protože B vypadá jako ňadra shora, oo jako ňadra zepředu a b jako ňadro z profilu. Ňadro poněkud zlověstně povislé, myslíte si jistě, a já neříkám, že nemáte pravdu, ale na věci to nic nezmění, myšlenky už jsou rozprc(h)nuté, dnes se zkrátka budeme muset obejít bez aliterace. Takže co já bych vám tak… Jo!

Jak je mým zvykem, pohyboval jsem se z bodu A do bodu B, a protože se tak dělo v Praze, užíval jsem k tomuto účelu metro. A, jak je rovněž mým zvykem, stál jsem opřený o samolepku „Neopírejte se o dveře,“ četl jsem si nějakou umělecky spíše méně hodnotnou knihu a k okolí jsem byl nevšímavý. Lidé kolem mě vystupovali a přistupovali, tiší a ponoření do úvah o sebevraždě, jak už to tak v pondělí ráno bývá.

Na jedné zastávce, mohly to být Lužiny, ale i cokoliv jiného, jsem ale periferním zrakem zaznamenal, že přistoupila skupina mládežníků. Na tom není nic zvláštního. Zvláštní ale bylo, že skoro všichni byli bez zbytečného tuku a dosahovali přibližně mé výšky, tedy kromě těch dvou, kteří mě ještě o půl hlavy převyšovali, což je situace, v níž se věru neocitám často. Patrně basketbalisté, pomyslel jsem si. V mém přesvědčení mě utvrdil i fakt, že se hoši zdáli být rozhořčeni jakousi nedávnou křivdou. „Jenže vole kámo, hvězda turnaje jsi měl vole bejt ty, tak nevim, jak mohli zvolit toho debila,“ byla věta, kterou v různých permutacích sdělovali svému alfakolegovi, kterýžto tuto chválu přijímal se skromným, leč odhodlaným úsměvem. Což vím proto, že jsem v mezičase dočetl kapitolu, knihu schoval a mladé basketbalové naděje jsem si prohlížel, protože mi na nich něco nesedělo.

No ano! Na basketbalisty byli ustrojeni podezřele nesportovně.  A nemalá část z nich měla brýle a kudrnaté vlasy. Takže do čítárny teologické fakulty nebo na sraz železničních modelářů by zapadli skvěle, ale z nějakého důvodu jsem měl pocit, že už jen vyslovení slova „tělocvična“ by v jejich řadách vyvolalo znepokojení a opatrný nesouhlas. A tak jsem se kromě prohlížení ještě zaposlouchal.

Obrana Benoni. Torreho útok. Svěšnikovova varianta. Blumenfeldův protigambit. Ani jeden z těch výrazů, o nichž naprosto nenuceně hovořili, jsem v životě neslyšel. Ale začal jsem mít podezření. A když se začali dohadovat, zda byl historicky vzato lepší Kasparov nebo Karpov, bylo vše už jasné i mně.

Z důvodů, které mi Prozřetelnost patrně ještě vyjeví, jsem se stal dočasným souputníkem mladých dvouapůlmetrových šachistů. Zda šlo o bizarní náhodu, nebo zda tělesná výška přináší při hře nějaké výhody, to samozřejmě nedokážu říct. A ptát jsem se nechtěl, mám před šachisty ostych, protože automaticky předpokládám, že jsou chytřejší než já a že za nevhodně formulovanou otázku by mě mohli probodnout ostře nabroušeným pěšcem. Takže, jestli se mě ptáte, co o tom všem soudím, mohu toliko rozhodit ruce a říci:

b

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

11 thoughts on “Vysoká hra

  1. Ona ta vyska dava pri sachu nesporne vyhody. Kdyz meris dva metry patnact, je celkem slusna sance, ze drobnym, ale cilenym pohybem zvrhnes stolek s nesikovne rozehranou partii vcetne zidle se spoluhracem (a pritom to cele pusobi jen jako roztomile neohrabany omyl!)

  2. Psice: vida, tenhle taktický aspekt mě nenapadl… ale co když se takhle obří šachisté sejdou na obou stranách šachovnice?

  3. Potom stolek spociva jen na jejich gigantickych stehnech a hraje se tzv. sachistickym naklonem podobne jako paka.

  4. Psice: tak mě napadá, tvůj eM je taky dost vysoký, ne? nechodil do nějakého takového kroužku?

  5. Co jsem slyšel od jedné hodné paní, která provozuje úklidové činnosti v DDM Praha 6, tak zrovna šachisté jsou asi nejbizarnějšími jedinci. O dědečkovi, kterého jeho příbuzní ke stolku doslova přinesou a pohybují mu rukama, aby mohl posouvat figurkami; o jiném, kterého jeho příbuzní zanechají na místě a zapomenou mu připomenout, že by si měl měnit inkontinenční plenu – a to jsou ještě ty mírnější a společensky přijatelnější historky o šachistech. O tom až někdy jindy.

  6. Lobo: No, jeho famózní Torreho útok a má Benoniho obrana jsou dosud horká témata, která se rozebírají, až když jdou děti spát. Snad se nikdy nedostaneme ke Svěšnikově variantě…

  7. Desperádo: když si fotbalisté mění po zápase dresy, proč by si šachisté nemohli po partii vyměnit pleny?
    Psice: při takovém urputně prováděném Torreho útoku je klíčové nezlomit si střelce!

  8. Lobo: Průšvih je v tom, že zmíněný šachista strávil celý turnajový den v jedné pleně. Následně situace vypadala tak, že tento jeden šachista stál v jednom rohu místnosti a ostatní šachisté se nedobrovolně krčili v opačném rohu na vzdálenost úhlopříčky. Zkrátka, šachisté patří do podobné kategorie mimoňů (nebo snad i ondoňů) jako matfyzáci nebo slávisté.

  9. Desperádo: tak to musela být vskutku patová situace!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>