Zakázané uvolnění

Nejdelší den

Je něco po půlnoci, když se na sebe s německým poutníkem Alfonsem zdvořile usmějeme a popřejeme si dobrou noc. Oba dva ale tušíme, že jde o přání, které je falešné a prázdné – na rozdíl od národnostně snad až příliš pestře obsazeného autobusu z Remeše do Mnichova, v němž nás čeká nějakých deset hodin cesty.

Víte, kde jsme? Jestli ne, tak se hbitě uveďte do děje předchozím dílem této e-popeje.

Jsou situace, kdy mi fakt, že jsem po Miloši Čermákovi jedním z největších českých žijících autorů, přináší určité výhody. Ale cestování mezi ně nepatří. Závistivě se podívám po drobném Alfonsovi: v sedačce se schoulil do prenatální polohy a spánek předstírá celkem dovedně.  Mně se do kolen zavrtávají šrouby ze sedačky přede mnou a způsob, jakým mi ramena ční nad okraj sedačky, se dá popsat jen jako mimořádně alarmující.

Brzy navíc zjišťuji zajímavý sociologický úkaz: Ti Frankoafričané v mém bezprostředním okolí, kteří spí, spí poměrně hlasitě. A ti, kteří nespí, poslouchají ze svých mobilů hudbu. Poměrně hlasitě. V takové kombinaci okolností by nedokázal usnout ani kníže Schwarzenberg (i když, on asi ano), natožpak já. Přesto to zkouším, leč marně. Někdy kolem třetí hodiny ranní se moje zoufalství překlápí v pološílenství, a snad v touze po terapii šokem se rozhoduji, že se půjdu trochu rozhýbat. A v jedoucím autobuse je jen jediný možný cíl: WC.

Dveře otevírám opatrně; nevímť, co mne může uvnitř očekávat. Naštěstí to není tak zlé, a tak s posmutněle odhodlaným výrazem vstupuji. A zlé to být začíná, zejména proto, že kabinka je mnohem menší, než při letmém pohledu z chodbičky vypadala. Nechci zacházet do zbytečných detailů, ale pokud si o mém dobrodružství chcete udělat aspoň matnou představu, zkuste se někdy vmáčknout do dětské rakve, cokoliv smysluplného tam vykonat a přitom se pokud možno ničeho nedotknout.

Když se pak spícími spoluobčany proderu zpět k Alfonsovi, hřeje mě vědomí, že až mě jednou přestane živit psaní tohoto blogu, můžu se v jakémkoliv lepším cirkusu ucházet o místo hadího muže, samozřejmě neúspěšně. Co mě ovšem nehřeje, je milosrdný spánek. Svítá, a já jsem v autobuse jediný bdící (nikoliv bzdící) cestující; soudě dle stylu jízdy možná i jediný bdící celkově. A pak se to stane: Na jedné z mála zastávek sebou Alfons trhne, rychle se pokřižuje a vystoupí. Konec našeho přátelství mě mrzí pouhou pikosekundu, protože tím pádem mám dvojsedadlo jen pro sebe a to znamená, že už můžu zaujmout polohu, která je jen středně bolestivá. Nebývalá úroveň komfortu mě omámí natolik, že asi dvacet minut spím. A ačkoliv spíš než o opravdový spánek šlo o ten stav, o němž Dr. Raymond Moody napsal tolik úspěšných knih, cítím se mile osvěžen a těch pár zbývajících hodin cesty mi uteče jako plodová voda.

Mnichov.

Mám hodinu čas, než pojede spoj do Prahy.  Hodina je spousta času, ale mne čeká spousta úkolů. Předně – a nezlobte se na mne, prosím – bych rád našel nějaký opravdový záchod. Ne, že bych na něj potřeboval tak nutně, ale do Prahy pojedeme dalších pět hodin a já už druhý průnik do dětské rakve podstoupit nehodlám. A navíc bych se ve své rozmařilosti rád někde převlékl do kraťasů a čistého trička, protože takový já už jsem.

Jedny záchody se vyskytují přímo na mnichovském autobusáku, ale kampak na mě – je mi jasné, že stačí popojít ulici či dvě a najdu něco mnohem lákavějšího. Však to znáte: zářivé zlaté kohoutky, panensky bílý mramor, sedátko vyřezané z ebenu, nádržka Chanelu No. 5 a lokaj, co vám podává kousky toaleťáku ze surového hedvábí. Chytrý telefon mi radí, ať zkusím hospodu Augustiner Bierkeller nebo Bayerische Rundfunk Hochhaus. Zkouším obé, ale chytrý telefon nepočítal s tím, že v neděli dopoledne je všude zavřeno. Nic naplat, uznávám svou prohru a vracím se na nádraží. Vystojím si frontu, poturčenci u kasy zaplatím padesát centů, vlezu dovnitř a zase vylezu ven. Ne, ne. Nejsem člověk přehnaně útlocitný, vlastně jsem trochu prase, ale tohle prostě ne. Ne.

Pořád mám nějakých čtyřicet minut. A mám i další plán: Benzínka! Ty mají otevřeno i v neděli! Na mapě hbitě nacházím jednu celkem nedalekou. Takže přes nádraží a přes silnici a okolo stavby a přes park s hřištěm… A voilá, je zde a je otevřená! Abych nebyl za hulváta, kupuji si nadmíru výtečnou plněnou housku, spokojeně žvýkám, rozhlížím se po interiéru pumpoprodejny… a rysy mi tuhnou jak sestřelený letec ve vodách Severního moře.

Tahle benzínka nemá záchod. Je to taková rarita, vysvětluje mi prodavačka pyšně, ale já se chmuřím jak velitel onoho sestřeleného letce. A navíc – snad za to může ta houska – se začínám takříkajíc rozpomínat, že těsně před odjezdem z Francie jsem povečeřel mimo jiné i šneky. A šampaňské. A nějaká místní piva. Ó la la.

Teď už není čas na hrdinství. Vracím se ve svých stopách. Převlékám se v parku s hřištěm. Před vyděšenými pohledy maminek, dětí a bezpečnostních kamer mě chrání jen krajně chatrně olistěný keř a je mi to jedno. Čisté tričko dělá divy, hned mi to líp pálí – a uvědomuji si, že jsem přeci šel i okolo stavby! A že je neděle!

O pár minut později naprosto popřu své německé geny, když nenuceným krokem procházím kolem cedule Eintritt verboten. A moje štěstí nezná hranic, když zjistím, že můj mazaný plán vyšel: Na stavbě nikdo není. Ovšem je tu chemická toika! A ta toika, přátelé, je odemčená a čistá jako slovo Boží.

A proto mám Německo rád.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 thoughts on “Zakázané uvolnění

  1. A proto nas nemaji Nemci radi! Ale ta plodova voda me zahrala na hlasivkach. Detska rakev mi naopak pripomnela svizel v Regiojetu, kdy jsem.se do ni vlisovala tenkrat jeste s kojencem Cicman v naruci a triletym Pizmurem, ktery tam naopak odmitl vstoupit jen sam.

  2. psice: Pižmur už tehdy měl více rozumu než běžný dospělec!

  3. Jakožto syn bývalého basketbalisty smutně pokyvuji hlavou, neboť autobusová WC jsou projektována výhradně pro zamindrákované trpaslíky nebo děti do maximálně 4 nebo 5 (o tom se dodnes vedou spory) let. Rozhodopádně využívání různých a různě dostupných WC se v uplynulých čtyřech dokončených (a jedné rozžité) dekádách mého života stalo i mým oblíbeným sportem. Tím pádem je můj dnešní komentář psán s úctou (jako ostatně vždy) a zároveň s jistou dávkou soucitu.

  4. Desperádo: soucitu není třeba, ta zednická toika svou dokonalostí všechny ostatní nedostatky příběhu převážila!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>