Zemitý člověk

O kolečko víc

Původně jsem vám zde chtěl sepsat krátké zamyšlení nad Velikonoci, ale jelikož mě krom podtitulku „Toho dne spal Ježíš Kristus jako přibitý“ nenapadlo nic dalšího, rozhodl jsem se tento jinak velkolepý plán jidášsky opustit a psát o něčem přízemnějším. Vlastně úplně nejpřízemnějším. Zkrátka, o zemině a okolnostech s ní souvisejícími.

Jako malý, a i následně jako o něco větší, jsem rodičovský záhumenek nenáviděl tím druhem upřímné nenávisti, kterou jsou schopni cítit pouze prepubescenti, když vyfasují plastovou misku a příkaz otrhat angrešt. S prsty zmasakrovanými jak My Lai a dětskými kletbami na rtech jsem sám sobě slíbil, že budu-li někdy majitelem zahrady, nechám ji zalít vrstvou betonu, přes ni na dám ještě jednu vrstvu betonu a po ní budu křepčit, velmi pravděpodobně s divým výrazem ve tváři.

Jak už to tak s dětskými plány bývá, ani tento nevyšel (obdobně jako například detailně promyšlená touha stát se do dvaceti milionářem a do třiceti miliardářem). Ba naopak. Už sedm let vlastníkem zahrady jsem a přilínám k ní stále víc a víc.

Aby samozřejmě nedošlo k omylu: Nepředstavujte si, že čapkovsky procházím zahradou sem a tam s lulkou v ústech a nohama v nablýskaných galoších, tu se sehnu a tu si rýpnu a pak o tom napíšu fejeton, který mi ještě před odesláním do Národních listů sežere Dášeňka. Naše zahrada byla donedávna tvořena potěmkinovským plotem, kamennou cestičkou a několika desítkami metrů čtverečních vysychající plochy, na níž tráva pozvolna prohrávala svůj odvěký boj s plevely. Ale byl to zkrátka kousek plus mínus zelené plochy, kde šlo v případě potřeby roztáhnout slunečník a zapálit gril (nebo naopak, to podle hladiny alkoholu v krvi), a to mě naplňovalo pocitem štěstí.

Mámť však tu smůlu, že si všímám i drobných nedokonalostí a hlodají ve mně tak dlouho, až se rozhodnu k něčemu, co by většina lidí na mém místě nikdy neudělala, nebo možná udělala, ale pak toho hořce litovala. Zde konkrétně mám na mysli onen již výše zmíněný plot, či snad spíše parodii na plot, obepínající jednu část našeho pozemku. Šlo o stavbu, kterou jsme v rámci nákupu nemovitosti kdysi obdrželi zdarma – což znamená, že vachrlatá byla už tehdy, a s přibývajícím lety se dostala do stavu, že se z ní vylomila a na někoho spadla dvě až tři prkna kdykoliv, když si v naší ulici hlasitěji odkašlal pes.

A tak, zatímco jiní muži bojují s krizí středního věku investicí do auta bez střechy či do milenky bez dávivého reflexu, já se rozhodl pracně našetřený peníz utratit vskutku neortodoxně: Najdu schopného řemeslníka. Ten mi místo hnusného plotu postaví krásnou zeď. Svažitou zahradu pak vyrovnám či vyrovnat nechám, osiji osivem a květinami a až vše vyroste a vykvete, budu po ní křepčit, velmi pravděpodobně s divým výrazem ve tváři.

Jak už to tak s dospěláckými plány bývá, ani tento nevyšel. Nebudu zabíhat do zbytečných podrobností, tak snad jen telegraficky uvedu, že místo schopného řemeslníka jsem byl nucen se spokojit se skupinkou romských všeumělů, kteří pořád dokola opakovali „uděláme karkulaci,“ vše si důležitě a mockrát přeměřovali a nakonec místo prosté rovné zdi vytvořili něco, co by mohlo být přístavbou k Tančícím domu. Také, že pozemek i po jejich odjezdu vykazoval značnou šikmost, že jsem přišel o kamennou cestičku a že to celé stálo tolik, že ČNB musela urychleně pustit do oběhu novou emisi bankovek, aby mezi lidem nepropukla panika z nedostatku peněz.

Ale nezoufám si a vy byste také neměli, protože už se konečně dostávám k té slíbené zemině. Vědom si faktu, že co si neudělám sám, to nemám, stál jsem před pár dny s chmurným výrazem a novou lopatou před svou Tančící zdí a sledoval, jak mi obludně velký náklaďák tvoří před domem zeminovou imitaci Gerlachovského štítu. Pak jsem řidiči vtiskl do dlaně všechny bankovky, co mi ještě zbyly, a k sousedovi, který má o kolečko víc než já, jsem si kolečko došel vypůjčit.

Jsem milovník statistiky, a tak jsem se rozhodl pojmout kolečkování vědecky. Jestliže k naplnění každého kolečka použiji deset vrchovatých lopat, říkal jsem si, kolik koleček nakonec odvozím? A kolik lopat to v přepočtu bude?

Vím, že už se těšíte, až vás tím číslem omámím, ale už jsme si řekli, že plány prostě nevycházívají. Protože asi od patnáctého kolečka jsem pravidlo deseti lopat začal hrubě porušovat, asi od dvacátého kolečka se mi počet koleček začal plést a asi od padesátého jsem se na nějaké počítání prostě vykašlal a upnul se k prostému tupému konání, dokud nebylo hotovo. A pak že manuální práce osvěžuje ducha…

Ale cestička je obnovená. Zahrádka takřka vyrovnaná. A já rovněž.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

12 thoughts on “Zemitý člověk

  1. A já myslela, že Tancošova zeď byl definitivní název. Inu, dokud neproběhne křest…můžeme přejmenovávat.

  2. V dětství byla taktéž má práce hrubě zneužívána bezcitnými rodiči, pokud jsem chtěla jít ven, musela jsem v období vegetačního neklidu napřed vyplet jeden záhon ( a to fakt nebyly záhonky metr krát půl metru). Také jsem se zařekla, že nikdy nic podobného v dospělosti dělat nebudu. No, nepovedlo se. Už devět let mám kus zahrady, která má sice relaxační prvek ( altán a gril) , ale taky skleník, pařeniště, kamennou bylinkovou spirálu, několikero záhonů a kus trávníku. Jsou dny, kdy mě ten nekonečný plevel fakt točí, ale musím přiznat, že to zaboření rukou do hlíny a vypnutí mozku a všech starostí má něco do sebe… Ivča

  3. Mate tam aspon sklenik z lahvacu a dalsi kutilske prvky podle Receptare?

  4. Psice: Máme konev se 13 otvory, která funguje a šetří vodou.

  5. Skvělý fejeton. Karel Čapek i Dášenka vrtí uznáním ocásky !

  6. F.: křest už přece proběhl… křest potem!
    Ivča: kamenná bylinková spirála? to je důkaz, že mezi mými čtenáři jsou lidé schopní výkonů, o nichž já ani nevím, že jich lze dosáhnout :-)
    psice: skleník nemáme, ale možná bych vykopal studnu. na chlazení sudového piva. tedy takzvanou sudnu.
    Dalimil: děkuji, v prvotní nepozornosti jsem četl „vrtí uzenými ocásky“ – patrně to o mně cosi vypovídá. asi že mám hlad.

  7. Liška ryška: nakonec ne. jen já mám občas divný.

  8. Když jsem byl v pubertě, mí rodičové žádný pozemek s ušlechtilými rostlinami nevlastnili, což jim asi nikdy neodpustím.
    Můj hlad po zahradnických činnostech je totiž důsledkem toho zcela enormní.
    Své syny jsem nejen v jejich pubertě k obhospodařování svých záhonků kvůli tomu nikdy nepustil a dodnes šílím, když se na ně jenom podívají. NA MŮJ PLEVEL SI BUDU ŠMAKAT SÁM!

  9. Milan: to je přímo učebnicový příklad něčeho, ale nejsem si jistý, čeho :-)

  10. Dekuji. Rozesmal jste mne krasne. R.
    p.s. piste prosim casteji. Mate skvely talent nadhledu. Ani nechtejte vedet kolik let Vas rada ctu. :-) R.

  11. Radka z P.: za poklonu vděčně děkuji, ale psát častěji je momentálně daleko za hranicí mých možností a schopností… naštěstí tu máte skoro 1500 příspěvků z minulosti, které se dají číst pořád dokola :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>