Nein, danke.

Lobo ve městě valčíku.

Řeknu vám to asi takhle: Fohrenburger, Gösser, Kaiser, Löwenbrau, Radler, Hacker-Pschorr, Schwechater. Nebo vám to řeknu asi takhle: Já, partiovka, endji, kamarád-právník a jeho Evička, kamarád-sklář a jeho kamarád kamarád-železničář. Anebo vám to řeknu úplně od začátku, to je postup sice letitý, ale stále se osvědčující.

Já si můžu večer před důležitou akcí stokrát slíbit, že se neopiju, a stejně je mi to platné jako romskému dítěti slabikář. Čtvrteční pracovní večírek se rozjel nad očekávání dobře a já do peřin uléhal až ve dvě ráno, střízliv zcela nikoliv. Přesto jsem se ale v pátek po poledni se všemi výše jmenovanými spolucestujícími na holešovickém nádraží zdravil v celkem dobré kondici. Tak jedno na cestu a hurá do Vídně!

Nemám ponětí, jak je to možné, ale cesta utekla strašlivě rychle. Snad za to mohl kamarád-železničář, který ze svého zavazadla postupně vybalil šampus, myslivce a vodku, a protože z nás byl nejstarší, donutil nás vše vypít. Snad to bylo i tou lahvinkou vína, kterou si většina z nás vezla a během cesty urazit stihla. A snad to mohlo být i těmi pivky, které si někteří za přemrštěné ceny nakoupili v jídelním voze. Každopádně do Vídně dojela veselá skupinka Čechů, o tom není pochyb.

Hostel jsme našli, ubytovali se a vyrazili se kochat krásami noční metropole. Bratwurst od polské prodavačky byl luxusní. Místní kočičky, když viděly, že se fotíme s bezdomovcem, spícím před obchodním domem, byly naší zvrhlostí znechucené. A v první hospodě, do které jsme zapadli, měli na čestném místě vystavený půllitr Bohemia Regent. „Dáme tequilu, zlatou,“ zavelel nejstarší člen výpravy, a aby se nikdo nemohl cuknout, sám došel objednat. Rakouská výčepní zjevně byla objednávkou zaskočena. Z lahve zlaté tequily setřela letitou vrstvu prachu, a pak zjistila, že nemá skořici ani pomeranč.

Už jste někdy pili zlatou tequilu s citrónem a solí?

Tak znovu do ulic. Zejména kamarád-sklář a kamarád-železničář už vnímají realitu velmi alternativně. Drolíme se na podskupiny a já spolu s endjim a partiovkou ještě stíhám spousty krásně osvětlených památek a dvě piva u Stephansdomu. Zpět na hostelu asi v jednu, ostatní už spí. Záhy děláme totéž.

Sobota. Vstáváme tak časně, že kdybychom vstali o něco dřív, z našich těl se vypaří veškerá buněčná tekutina. Rychlá snídaně a turistické orgie. Schönbrunn, co dodat, takřka dokonalá krása. „Tam nemůžete, potřebujete vstupenku,“ vysvětluje mi jakási laskavá uvaděčka, když se hrnu kamsi do zapovězených vod. Chuděrka netuší, že z němčiny mám toliko základy, a těm mě ještě na gymnáziu učil fyzikář, který sám rozhodně žádným Goethem nebyl. Takže slečně nerozumím, pochopitelně ji považuji za otravnou prodavačku suvenýrů a na její upozornění reaguji dobře naučenou frází „Nein, danke.“

Vlak domů nám jede v půl osmé večer a my chceme náš čas využít beze zbytku. Počasí nám vysloveně přeje, takže se opět drolíme na skupinky, které se dle zájmů pohybují celým městem, navzájem střetávají, promíchávají a opět rozdělují. Dokázal bych napsat knihu „Nejhezčí místa Vídně během půl dne,“ kdyby se našel dobrý nakladatel se zájmem o věc. A i když ten výčet ochutnaných značek piv z prvního odstavce vypadá strašidelně, většinou šlo o rychlou konzumaci během nutného občerstvování se. Přepych sezení v hospodě jsem si dopřál jen na hodinku, když jsem potkal zahrádku tak krásnou s pivem tak lahodným, že odolat by bylo nesmrtelným prohřeškem. Jestli vás to zajímá, šlo o značku Hacker-Pschorr, o které jsem dosud neměl ani ponětí.

Vsuvka pro Mek Bílovou: Café Hawelka jsem našel, byť jsem ho nijak usilovně nehledal. Samo se mi prostě postavilo do cesty. Dovnitř jsem nakoukl – krásné – ale bylo podivně plno a navíc nikdo z přítomných neměl na stole pivo, což mě trochu vyděsilo. Konec vsuvky pro Mek Bílovou.

Poslední atrakcí výletu někteří z nás poněkud dětinsky volí Prater. Co si budem povídat, je to jen taková Matějská, ale co. Partiovka zkouší jakýsi obří řetízkáč, kamarád-železničář horskou dráhu. Já a kamarád-sklář jsme proslulí svým strachem z výšek, ale úplně cítím, že je potřeba tento strach porazit. Aspoň něčím symbolickým, dětinským. „To velký ruský kolo by snad mohlo bejt v pohodě, ne, je to pomalý a nedějou se s tebou žádný divočiny,“ navrhuji, a zmámený kamarád-sklář souhlasí.

Následuje pět nejhorších minut, které jsem dosud zažil. Sedáme si do miniaturních otevřených vozíčků, zavěšených na jakési štangli. Hnusné překvapení: není tu žádné bezpečnostní zařízení. Žádné popruhy, žádné řemení, ani aspoň miniaturní řetízek. Nic. Vyjíždíme prvních asi pět metrů do výšky a kolo se zastaví, aby mohli nastoupit další lidé. Náš vozíček se divoce rozhoupe. „Kurva, lobo, tohle nedělej,“ drtí mezi zuby kamarád-sklář. Usilovně svírá držadla po obvodu vozíku a zarytě hledí do podlahy. „Já to kurva nebyl,“ bráním se a začíná mi být jasné, že jsem udělal chybu. Kolo se rozjede a zastaví ještě několikrát, pak začne plynulá jízda. Kamarád-sklář je stále zaťatý, i já se držím madel oběma rukama a ve chvílích, když jsme v horní třetině opisovaného kruhu a i ti blázni na všech ostatních vzdušných atrakcích jsou hluboko pod námi, byste mi mezi půlky nenacpali párátko, ani kdybych vám dovolil se o to pokoušet.

Pak se trochu vzchopím. Zjišťuji, že když se dívám na něco na obzoru, je mi o něco snesitelněji a v nižších fázích jízdy jsem dokonce schopen držet se jen jednou rukou a druhou fotit. Je to ale k ničemu a myslím, že ten strach z mých fotek úplně kape. Když poněkolikáté projíždíme kolem bodrého chlapíka, který kolo obsluhuje, čapne náš vozík a ještě ho roztočí kolem příčné osy. V tu chvíli zase hezky chytám madla oběma rukama a foťák málem mizí v hlubinách. Hrůza, hrůza, hrůza. Tenhle pokus o potlačení fobie tedy rozhodně nevyšel. A já si myslím, že by na místě byla pěkná pokuta pro provozovatele, protože provozovat atrakci, která vyváží nepřipoutané lidi desítky metrů nad zem, je určitě mimo zákon.

Pak už vážně jen vlak domů, strašná únava a morbidní vtipkování o tom, co by se stalo, kdybychom si všichni naráz zuli boty.

Chcete-li srovnání Vídně a Prahy: Vídeň je krásná. Vypadá mnohem rozkvetleji, protože všude, kde to jen trochu jde, kvetou tulipány. Památky jsou větší, ale mnohdy jakoby neudržované. Číšníci jsou většinou podivně neochotní. Psích hoven je na chodnících mnohem méně, ale zato všude po centru strašně smrdí koně, kteří tahají bryčky s turisty. Tak krásný výlet jsem nezažil, ani nepamatuji. A těch fotek, co jsem nasekal…třeba vám tu časem nějakou ukážu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

29 thoughts on “Nein, danke.

  1. nechapu, jak mohl tak kultivovany clovek jako je endji prezit vylet s takovou bandou… jiste ho od smrti zachranily jen krasy jeho milovane Vidne (ktere ho ostatne nejspis take primely vyletu se vubec zucastnit)!:)))))

  2. hroschik: psche, kultivovaný člověk? endji byl tím, kdo si do vlaku místo lahve vínka vzal flašku Citrusu, takový je on!

  3. a co je na citrusu nekultivovaneho? krome toho, ze chutna jako tekuty h….?:-)

  4. To je jediné slovo, které si pamatuju ze slovního fotbalu v němčině, mé obvyklé kratochvíle.

  5. hroschik: sama sis odpověděla:-)
    P~O: předpokládám, že jste to hráli na srazu mladých gastronomů…

  6. hroshik: endji je kultivovany asi jako romske dite co bylo prinuceno precist slabikar ;)

  7. Je, jeste zkus Berlin a uvidis jak tam je krasne :o )

  8. Hroschikovi děkuji za úvodní poznámku, ale mělo zůstat jen u ní. Agenta Coopera neznám, ale až ho poznám… Vivat Zentralfriedhof!

  9. akrobatka: v dlouhodobém plánu jsou tři další města, čas Berlína možná přijde po nich…

  10. Ženeva? Vylíčil bych ten dlouhý příběh německé kopané…

  11. P~O: To je možná na jednodenní výlet trochu z ruky…ale někdy výhledově bych rád!

  12. F.: o ní se také spekuluje a já bych tam chtěl, ale mezi prvními třemi dosud není…

  13. Středozem-ville?
    p.s. škoda přeškoda! však bys viděl, jaký čertovský plamínek by Leopoldovi poskočil v oku, kdybys jej požádal o pivo!

  14. MB: i Středozem-ville mě láká velmi, ale je vzdálené! a toho Leopoldova plamínku jsem se práve bál:-)

  15. "šlo o značku Hacker-Pschorr, o které jsem dosud neměl ani ponětí."Je zjevně vidět, že v tvém případě bylo přijetí mnichovského diktátu ´01 krokem vedle…

  16. Výhledově tady nebudu věčně. :-) No co, pozvu Mekbílovou a budeme tě pomlouvat.

  17. kosárek: fakt jsme tehdy pili H-P? tak v tom případě se všem omlouvám za dezinformaci!
    P~O: tomu nevěřím, MB by proti mě jistě neřekla křivého slova! a navíc je stále dočasnou majitelkou jedné mojí lahve:-)

  18. P~O: v tom případě by drahá MB patřila na dno společnosti:-)

  19. P~O: cheche!
    lobo: ta láhev ti ještě nepřišla? poslala jsem Ti ji po Jendovi!

  20. tak to ti budu muset tu příští předat osobně!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>