Panáky na účet podniku

Můj bratr – věčný opilec – leží nehybně v posteli a z mrákotného spánku mezi zuby cedí bolestně znějící ajajaj. Ano, mohl bych se jeho stavu smát, kdyby mě samotnému nebylo ještě hůř. Poslyšte pohnutou historii jedné z mých nejpodařenějších kocovin…
Začátek byl, jak už tak začátky bývají, nevinný. Jenže to, co mělo být běžným kamarádským posezením nad pár pivíčky, se ošklivě zvrhlo. Měl mě varovat už fakt, že když jsem do hospody vešel, nalezl jsem kamaráda, kterak si čekání na mě krátí pojídáním tataráku. Brutalita tohoto jídla jako by předznamenala věci příští.

Tak tedy, objednal jsem si pivko, kamarád mi podsunul jednu topinku pomazanou směsí syrového masa a koření a začali jsme vést typickou intelektuálskou debatu. Tuším, že o záludnostech poslední mise Operace Flashpoint:-) Posléze naší společnost doplnila kamarádka-umělkyně, dlouhovlasý kamarád, který dle vlastních slov už dva dny nespal, jeden z mých nejlepších přátel se svou slečnou a její kamarádkou a debata se stočila k záležitostem obecnějšího charakteru.

Bohužel, v průběhu večera vyšlo najevo, že náš výčepák Martin má narozeniny. Po dlouhém přemlouvání jsem tedy svolil, že si jednoho malinkého panáčka na jeho zdraví dám. Nicméně to, co mi nalil, by za malého panáčka nepovažovali ani obyvatelé některých vzdálenějších sibiřských oblastí. Zavřel jsem oči, několikrát se zhluboka nadýchl a kopl to do sebe. A pak dalšího. A znovu. A ještě. A tak dál.

Jistě, je příjemné, když vám v hospodě dávají alkohol zadarmo, ale stát se to nemělo. Za takovýchto okolností mě nikdo nemůže vinit z toho, že když jsem restaurační zařízení opustil, pocítil jsem touhu své kamarády pobavit roztomilým žertíkem. Jeho realizace spočívala v tom, že jsem vyskočil na střechu nejbližšího auta a chvilku na ní polehával. Mělo to velký úspěch, byť když jsem si tuto situaci vybavil dnes po probuzení, sám před sebou jsem se styděl.

Za zmínku snad ještě stojí fakt, že poté, co jsem se asi osm minut ve stoje před dveřmi od našeho bytu potýkal se zámkem, který se odmítal nechat penetrovat kterýmkoliv z mého souboru klíčů, přišla mi otevřít nezvyklým šramotem probuzená maminka. Zase jednou neměla ze svého staršího syna velikou radost.

Co dodat? Svět se mi dnes jeví jako šedivý a bezútěšný, v břiše cítím podivné tlaky a v hlavě mi šumí a ani myšlenky se mi neodívají do slov tak lehce jako jindy, což se asi projeví i na kvalitě tohoto textu. Naštěstí za pár desítek minut mám sraz s těmi z kamarádů, které včerejšek – lépe řečeno výčepák Martin – zmohl podobným způsobem a jdeme na zdravotní procházku někam do lesů. Snad nezpůsobíme zvěři příliš velké trauma.

Nikdy, opakuji, nikdy se nekamaraďte s výčepáky, číšníky a podobnými existencemi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>