Vzpomínky agrikulturního kripla

Víte, jsem chlapec z malého města, a tím pádem mám spoustu kamarádů z venkova. A když říkám venkova, nemyslím tím pseudovesnice z barevných domů zbohatlíků, ale poctivé vísky se stodolami, kravíny, prasečáky a rybníkem místo návsi.
Mí vesničtí kamarádi oplývali řadou vlastností, které jsem jim vždy záviděl. Už jen to, že museli denně dojíždět do školy třeba i deset kilometrů, je značně zocelilo vůči fyzickým i psychickým útrapám. Ale to, co jsem jim záviděl ze všeho nejvíc, byly jejich hluboké znalosti všech aspektů rurálního života. Ať jsem se snažil jak chtěl, nikdy jsem se nenaučil rozeznávat herefordky od krav jerseyských, nikdy jsem nepochopil rozdíl ve vzhledu pšenice a žita a nikdy jsem nedostal příležitost usednout za volant traktoru a tahat za sebou takovou tu věc, jaká se používá na vláčení (?) pole.

Vůbec je můj vztah k plodinám a rostlinám značně macešský, a jen upozorňuji, že toto adjektivum není odvozeno od slova maceška, což je pravděpodobně kytka, kterou bych stejně nepoznal. Když jsme u květin – jelikož už jsem několikrát nějakou kytici té či oné slečně věnoval, naučil jsem se rozlišovat kategorie Růže, Tulipán, Karafiát a To ostatní. Jsem na to oprávněně pyšný a nemyslím, že někdy dokážu tuhle hranici překonat.

Ještě když jsem býval malinkaté děcko, chtěli ve mně maminka s tatínkem vzbudit lásku ke všemu zelenému tím, že mě čas od času vyhnali na zahrádku a donutili bojovat s plevelem, trhat rybíz či angrešt nebo aspoň zalévat okurky. Jen co jsem pobral trochu rozumu, asi ve třinácti letech, svolal jsem rodinnou konferenci a na ní dal jasně najevo, že nořit ruce do keříků plných mšic a škvorů už nikdy nehodlám, okurky mi nechutnají a i bez jahod se docela dobře obejdu, a tím pádem se na zahrádce odmítám nadále jakkoliv angažovat. To, že po krátkém období marných pokusů tuto zatvrzelost narušit se rodičové rozhodli mou – pro ně nepochopitelnou – averzi akceptovat, jen svědčí o mimořádné síle mého charakteru.

Ovšem tím, že jsem se zahradě začal vyhýbat širokým obloukem, jsem si vlastně sám přivodil současnou katastrofální mezeru ve znalostech. Na rodinných oslavách se tak většinou vždy vyskytne nějaký vtipálek, který neopomene dát k dobru historku, kterak jsem byl vyslán na zahradu natrhat něco šnitlíku do nedělní polévky, a po čtvrt hodině jsem se vrátil obalen zeminou a v ruce svíral několik listů petrželové nati. Obzvlášť populární je pak příběh staršího data, kdy mě prý děda-vlastník zahrady s několika ovocnými stromy vyzval, abych si šel natrhat blumy, a o pár minut jsem byl spatřen, kterak s výrazem jak z učebnice o Downově syndromu propátrávám záhon ředkviček. Osobně sice nevěřím, že se toto vážně stalo, ale vyloučit to nemohu.

Jsem ostuda a mým venkovským kamarádům jen slouží ke cti, že mnou neopovrhují. Jo, zajímá někoho, že podle siluety poznám asi dvě stě typů letadel?

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

3 thoughts on “Vzpomínky agrikulturního kripla

  1. Nezajímá!!!!!! Už jsem ti to mockrát řekl, ty bezzemku!

  2. Nevím, co je na tom mít několik hektarů záhonů na šnitlík.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>