Třeboňský masakr motorovou pilou

Včerejší pivovarský ples v Třeboni měl všechny aspekty pekla. Tudíž jsem si to nemohl nechat ujít.
Možná víte, že v třeboňském pivovaře pracuje můj kamarád Jamon. Jen a jen díky němu se třeboňské pivo pozvedlo nad průměr a nyní je vybroušeným klenotem českého státního pokladu. A třeboňský pivovar se rozhodl svůj vzestup mezi elitu oslavit opulentním plesem.

Když víte tohle, tak vás nepřekvapí, že směrem k Třeboni se včera pohybovala červená felicie, ze které střídavě zněly Tři sestry, Schodiště a puberťácký smích jejího osazenstva. Enimen, Lojer, kamarádka Erika a já jsme tvořili její vnitřní výplň.

Třeboň, kamarádi, to není jen most a hrad. To je především město prošpikované pěšími zónami, které motoristům značně ztěžují přesun. Až když jsme pochopili, že Jihočeši význam značky Pěší zóna vnímají jako tudy můžeš jet, ale radši trochu zpomal, protože jsou tu lidi, tak jsme našli vhodné parkoviště, přivítali se s Jamonem a vypravili se na dvě rychlé startovní desítky a jednu becherovku, abychom se na ten večer dobře připravili.

Pak už jsme se jen ubytovali v prezidentském apartmá hotelu Bílý Koníček přímo na náměstí (zdarma, pochopitelně – děkujeme, Jamone!), přibrali do skupinky další dva kamarády, z civilu se převlékli do ladných obleků a vyrazili na místo činu. Samozřejmě, že příchod naší skupinky vyvolal zasloužený ohlas. Když jsme rozvážným krokem s patřičně znuděnými výrazy kráčeli ke svému VIP stolu (díky, Jamone!), plně jsme si uvědomovali, že kapela na chvilku přestala hrát a pohledy všech místních míří k nám. Mladíci, upnutí do obleků, ve kterých jejich dědové maturovali, se znepokojením hleděli na produkty věhlasných módních salónů, které halily naše tělesné schránky. Dívky po jejich boku si nenápadně uhlazovaly šaty, přepudrovávaly nosy, rovnaly švy na silonkách, rozepínaly podprsenky a roztouženě kmitaly řasami. Zkrátka úspěch zaručen, tím spíše, když jsme okamžitě začali šustit obrovským množstvím bankovek, které jsme měnili za lístky do tomboly.

Nicméně co nás zajímalo především, byl fakt, že Jamonem vařená skvělá jedenáctka se točila za velmi lidových jedenáct korun. Neméně šťastné bylo, že kamarád Lojer pocítil touhu konečně pořádně oslavit své státnice a pod tlakem do nás cpal panáky zlaté tequily. Jestli se ptáte, kolik hodin bylo, když se enimen pozvracel, tak jedenáct.

Tanec a alkohol, alkohol a tanec. Popravdě řečeno, posledních asi osm hodin zábavy se mi tak trošku ztrácí v mlze. Podle všeho jsme plesat přestali po čtvrté hodině ranní, pak jsme se ještě dorazili v klubu, na jehož jméno se nemohu upamatovat, a šlo se spát.

Zcela svěží a čiperní jsme vstali před desátou. Nastalo klasické postalkoholové ráno, kdy si jednotliví výtečníci navzájem připomínali ty aspekty večera, které se v mozkových synopsích ostatních nezachytily, šťastně se smáli svým zážitkům a libovali si, že i když je jim celkem špatně, byla to super akce.

Ještě krátká procházka Třeboní, pár fotek na památku a šup domů. Já teď ještě do počítače natahám veškerou fotodokumentaci, kterou jsem během večera i rána pořídil, a pošlu jí enimenovi, který jistě vybere ty nejlepší snímky a na svém blogu vám je ukáže, protože já to ještě pořád neumím:-)

Díky, Jamone!

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

8 thoughts on “Třeboňský masakr motorovou pilou

  1. Cha cháááá. Já je už viděla! Zvracející enimen na nich ale bohužel není. Jen nějaká věž, bílej hotel, kus pivovaru a pár vožralejch ksichtů :-)

  2. nezoufejte, již jsem enimenovi odeslal osekanou verzi, která snad proleze jeho pornografií ucpaným mailboxem…

  3. jo, jamone, díky. tak ten klub se jmenoval Torpedo, jestli to tu někoho zajímá:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>