Pochod smrti

Víkendové radosti s vlkem

Vedro, prach, žízeň a kopec. Neděli jsme zasvětili sportu, respektive turistice. Spolu s F., kamarádem-sklářem, kamarádem-právníkem a kamarádem Sobem se znechuceně prodíráme davy turistů pod Karlštejnem a míříme k Velké a Malé Americe. Servírka v hospodě, kam se chystáme zapadnout na jedno od cesty, má v očích pohrdání.

„Tak jako sednout si můžete, ale doufám, že to tu neumažete,“ říká nám a zjevně nejde o špatný vtip. Tss, žízeň sice máme, ale hrdost taky, takže se na patě otáčíme a tu pitomou šmucku necháváme bez hostí, ba co víc, na ulici varujeme kolemjdoucí, ať do téhle hospody rozhodně ne.

Ostatně jak často potřebuje člověk pít? Zdoláváme Velkou Ameriku, Mexiko i Malou Ameriku. Paráda, i když okolo je o něco víc turistů, než by nám bylo milo. U rozcestníku zlomové rozhodování, nakonec vyrážíme ještě směr Svatý Jan pod skalou, a můžu zodpovědně říci, že když jsme do téhle malebné obce dorazili, byl jsem už vyprahlý natolik, že jsem si na pivu v jejich hodpodě vysloveně pochutnal, byť šlo o gambrihnus.

Pak už jen krátká procházka do Srbska, zázračné stihnutí vlaku do Prahy a naprosto zázračné a lidskému chápání se vymykající stihnutí busu na maloměsto. To byla ovšem už poněkud hořká část cesty: Při sezení ve vlaku zřejmě některé mé citlivé partie negativně zreagovaly s propocenými textiliemi, a důsledkem toho bylo, že se mi na horní vnitřní části levého stehna vytvořil vlk takřka kardinální.

Co krok, to utrpení, co každý další krok, to utrpení ještě větší. Tyhle nedůstojné patálie, to ja taková moje specialitka. Zejména dojít od maloměstské zastávky k nám do bytu mě stálo hodně sil, ale dokázal jsem se překonat, neskučet a nejít kovbojským krokem, protože za námi kráčely nějaké tři místní micinky a přece jim nezkazím iluze o mužích, že.

Ale jinak procházka krásná, mohu jen a jen doporučit. Dokonce tak krásná, že chvílemi jsem zapomínal na svůj smutek nad tím, že zemřel František Peřina, což byl jeden z mých (nejen) dětských hrdinů, na jehož počest jsem se v sobotu musel trochu přiopít.

Z pondělka snad stojí za zmínku, že jsme s F. diskutovali o tom, nakolik by bylo vhodné, kdybych někdy časem své nadřízené předložil výpověď a k ní přidal mp3 skladby Rovnou, jó tady rovnou. Shodli jsme se na tom, že by to bylo vtipné.

„Nechcii těěě znáát a neměěěl jsem tě rááád, to ti řikááám rovnóóóu…prostěěě tě pic a nehledej mě víííc, to ti řikááám rovnóóóu!“

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

11 thoughts on “Pochod smrti

  1. Krásné a velice inspirativní, hlavně ta část s rozvázáním prac. poměru:o)

  2. Eleska: od toho jsem tady, abych inspiroval, to ti říkám rovnou:-)
    J.K. a já si teď dal jednu Stellu k obědu a nepadl jsem. kéž by už padla…

  3. Vlk… nechtěl jsem to říkat, ale když se odhalil i velký lobo, přiznám se též. I já jsem na něj o víkendu došel…

  4. Johnny: gratuluju, třeba si je někdy poměříme:-))

  5. Pojď za rok na Špacír a můžem si je proměřovat průběžně. A třeba ten druhej bude mít možnost toho prvního správným úsilím dohnat :) )

  6. Johnny: lákavá nabídka, sto kilometrů, hm, hm… :-)

  7. No jo, taky sem na generála Peřinu v sobotu popil v Air cafe…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>