Drama na Andělu

Mezi proletáři

Může se zdát, že v posledních dnech mám opravdu zřídkakdy na práci něco lepšího, než vymýšlení bilingvních slovních hříček, a jde o zdání pravdě se velmi blížící. A co je na tom špatného? Kdybych neměl tolik volného času, jistě bych nedokázal vytvořit česko-anglický slogan Natáhl jsem si šlachy, je to velmi achy, který při vší skromnosti musím označit za báječný.

Ovšem občas se mi přiházívají i poctivé, zemité a lidské příběhy, snad abych nezpychl. Třeba před pár dny. Jedna z těch dvou laviček před McDonaldem na Andělu byla naprosto nezvykle prázdná. Nespal na ní žádný bezdomovec, ba ani punkerští ochutnavači krabicových chateaux nebyli přítomni. Navíc se lavička koupala v slunečním svitu, tak jsem nezaváhal ani na okamžik. Usedl, pohledem na hodinky se přesvědčil, že do příjezdu F. mám ještě nějakou půlhodinku času, vytáhl knihu a začetl se do osudů Mika Duranta v somálském zajetí.

Idyla nemohla vydržet dlouho. Mezi mne a slunce vstoupil mladý muž. Znáte to: trochu omšelý, záplatované, ale čisté šaty, v ruce balení deseti plzeňských dvanáctek. Nebude vám vadit, když si přisednu? zeptal se slušně, tak jsem jen kývl a malinko se na lavičce posunul, aby vzdálenost mezi námi dvěma byla co největší.

Chvilku se nic nedělo. Pak na scénu přibyl další protagonista. Chlapíku, prosimtě, neměl bys nějaký drobný? odříkával pověstnou andělskou litanii a upíral psí oči na mého nového souseda. Ten chvilku naříkal, že sám také nic moc nemá, ale pak našel v kapse korunu, kterou zjevně mohl postrádat. Žebrák se zalykal díky a se svým požadavkem se obrátil na mne. Na co bys to jako chtěl? prohlížel jsem si ho podezíravě a čekal na historku o autobusu nebo vlaku. Na víno, chlape, na víno, vyhrkl on a oči mu lačně zasvítily. Jeho pravdomluvnost jsem ocenil pětikorunou a vysloužil si nehynoucí vděk a pokus o další konverzaci, který jsem ovšem v zárodku uťal a znovu se zanořil do knihy.

Ne nadlouho. Můj soused zřejmě pocítil, že je čas prolomit ledy. To je hrozný, tyhle žebráci, že jo, mladej pane? dožadoval se mého souhlasu, byť si myslím, že nebyl starší než já. Zamručel jsem nezdvořilé chmmrhm, ale on pokračoval. Každej přece může pracovat, když je zdravej! Podívejte se na mě! Mám za sebou chemoterapii, a přesto jsem se dal do kupy a dneska pracuju, dokonce s motorovou pilou! Nevydělám moc, ale na svoje pivo mám! Nechete jedno? Nebo ubalit cigáro? Fakt ne? No ale jako já zase nijak moc nepiju, to nejde, vždyť motorová pila má pět set otáček za sekundu, to by byl hned malér! No ale chci říct, že když chtěj chlastat víno, tak si na něj maj vydělat poctivě, ne?

Vydal jsem ze sebe další zamručení a vyslal řečníkovým směrem silně hostilní pohled. No, promiňte, že vás rušim od knížky, ukončil svou promluvu mladík, zvedl se, došel k těm dvěma telefonním budkám, co stojí hned vedle lavičky, a začal mocně mlátit pěstí do obou telefonních automatů, až z nich vypadlo pár drobných.

Tím však story o poctivém pracantovi nekončí. Vrátil se ke mně na lavičku, získané peníze uložil do kapsy, otevřel si další pivo a mlčel. Já se vrátil k četbě, ovšem idylka znovu rychle odumřela. Znovu mi padl na knihu stín, a když jsem vzhlédl, viděl jsem asi padesátiletou ženštinu s upřímným úsměvem na tváři. Mládenci, jak vás tu tak vidím, tak si myslím, že zrovna vám dvěma bych měla říci, že Bůh vás miluje. Bůh je láska, Bůh je světlo, Bůh je naděje! Chcete si o tom se mnou popovídat?

Mám takový dar. Dokážu malinko poodhrnout levý spodní ret, tak, že jsou mi zčásti vidět zuby, svraštit čelo, do očí vložit ledový chlad a vše spojit do výrazu za osm vteřin tě zabiju a bude to moc bolet. Nepoužívám to často, abych nevyvolával paniku v ulicích, ale teď jsem musel. Babizna pod tíhou mého pohledu zavrávorala a rychle se začala orientovat jen na mého souseda. A ejhle!

No to mi nemusíte řikat! Já od malička věřím, každej večer se modlím, vedu intimní rozhovor s Bohem, bez toho si svůj život nedovedu představit, rozzářil se motopilista, a rázem s babiznou zapředl podrobný rozhovor.

Naštěstí jen pár desítek vteřin poté z tramwaye ladně vyskočila F., takže vše skončilo happyendem.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

17 thoughts on “Drama na Andělu

  1. takže dneska vezmu hranaté víno a půjdem si lehnout na Knížo, ne? :o )

  2. Kozel: to zní fajn, já zatím seženu nějakýho psa s prašivinou:-)

  3. Přesně takový výraz umí Ludwig, tys ho normálně vobšlehnul!

  4. P~O: Ať mu kouká platit royalties! Takhle vykrádat nebohou kočičí šlechtu!

  5. P~O, asTMA: svatá pravda, jsem vinen! ačkoliv jsem Ludwiga nikdy neviděl…

  6. To je zajímavý. Když používáš v příspěvku přímou řeč (hodně přímé řeči), tak se to čte o mnoho hůř-těžkopádněji, než když tam není. Přitom by to mělo být naopak?!

  7. týna: ukazovalas mi spoustu fotek koček, jak si je mám pamatovat? :-)
    M.o.l.k.: to jsem pochopitelně udělal schválně!

  8. lobo: Nečetl jsi náhodou Vládce strachu od Kulhánka? V osmém odstavci jsem si naprosto přesně vybavila pohled Adolfa, syna Olafa Drsného:o)

  9. Eleska: od Kulhánka mám na kontě jen Divoké a zlé a ještě něco, co jsem zapomněl, jak se jmenovalo:-) Vládce strachu si klidně půjčím:-)))
    Linet: kdyžtak i nějakou Okenu, kdyby došlo to Kozlovo vínko…

  10. uvrhnu na tu bábu sněť, nesnáším tyhle umolousaný delery mojí víry…

  11. jo a budu mít v podpaží bochník chleba, abyste mě poznali, a taky kvůli přecezení té Okeny…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>