Dva zabijáci

(vložte westernové pohvizdování)

Na městečko Vine Yards padl soumrak. Potrhanými mraky prosvítal úzký srpek měsíce a vrhal bledé, slabé světlo na řadu dřevěných domů s falešnými průčelími, tvořící vineyardskou mainstreet. Zpoza zavřených dveří saloonu byl tlumeně slyšet hospodský hlahol; jinak bylo městečko na úpatí Skalistých hor klidné.

Ve stínu nájemních stájí netrpělivě přešlápl vysoký muž v zašlém obleku a pomačkaném stetsonu. Z kapsy své vesty vytáhl zlaté cibule a v měsíčním světle se pokoušel zjistit polohu ručiček. Už by tu měl být, sakra, zabručel nespokojeně. Mrak, zakrývající měsíc, nyní poněkud odplul a mužova tvář získala na plastičnosti. Dlouhé, vzadu sepnuté vlasy, neholená tvář a nelítostné, zabijácké oči. Ve dvou sousedních státech tuhle tvář znali ze zatykačů všichni. Rick Pauletta, známější pod přezdívkou Lawyer, marně čekal už dobrou půlhodinu. A čekání neměl rád. Zamyšleně sáhl k pasu a pohladil naleštěnou pažbu svého Coltu Paterson. Tu jeho pozornost upoutal tichý zvuk v dálce.

Ano! Byl to pravidelný, postupně se zesilující zvuk koňských kopyt, bořících se do prašné hlíny. Lawyer se spokojeně zašklebil. Na západním konci mainstreet se za pár chvil ze tmy vyloupla silueta muže na koni. K Lawyerovi se přibližovala rozvážně, muž v sedle jako by spal. Lawyer však dobře věděl, že muž na koňském hřbetu, skrytý pod zváleným pončem a obrovským sombrerem, těká očima z místa na místo a ujišťuje se, že odnikud nehrozí nebezpečí. Když kůň došel k místu, kde Lawyer čekal, jezdec mu přitáhl uzdu a zastavil. Chvíli na sebe s Lawyerem beze slova hleděli, pak muž v sombreru seskočil ze sedla. Jeho ostruhy při dopadu na zem ostře zazvonily, a ztichlou mainstreet ten zvuk zazněl jako prásknutí biče.

Když se oba muži postavili proti sobě, bylo vidět, že nově příchozí je ještě o pár palců vyšší než Lawyer. I on skrýval tvář pod několikadenním strništěm, a i on k tomu měl dobrý důvod, protože na této straně Skalistých hor snad nebylo hledanějšího muže. Jeho studené, bezvýrazné oči se střetly s Lawyerovými a ústa se mu zkřivila do zlého úšklebku. Rád tě vidím, příteli, řekl tiše. Lawyer k němu o krok přistoupil a přijal jeho pravici. Vítám tě ve Vine Yards, El Lobo. Je čas zajistit zdejším buranům nějaké vzrušení, prohlásil polohlasem a znovu pohladil pažbu svého revolveru. El Lobo pokývl, ze sedlové brašny vyndal zlověstně vyhlížející winchesterovku a bok po boku se svým přítelem pomalu vyrazili ke dveřím saloonu.

Éééééch, klatě, asi je na místě se vám omluvit za tohle extempore, ale tak to zkrátka dopadá, když se člověk dívá na příliš mnoho filmů s Clintem Eastwoodem. Ovšem, jak ti bystřejší z vás jistě stejně dokázali vytušit, včera večer jsem se na Míráku potkal s kamarádem-právníkem a po kratším hledání jsme našli velkou, krásnou hospodu s dobrým pivem a jídly neskutečně nízkých cen. Její jméno vám pochopitelně neřeknu, protože by tam všichni chtěli chodit, a už takhle je tam o volný stůl nouze.

Nad dvanáctkami jsme zvažovali různá pro a proti. Dělali plány na bližší i vzdálenější budoucnost. Nadávali si, že jsme se hloupě navečeřeli, a teď už večeřet nemůžeme, ačkoliv je nabídka tak lákavá. Pokoušeli se vtipkovat s číšnicemi a následně si namlouvat, že šlo o snahu alespoň částečně úspěšnou. Zkrátka běžný hospodský večer, výjimečný snad jen toaletní příhodou…to bylo tak: Právě jsem vzorně naplnil pisoár, zapnul si kalhoty a vyšel na chodbičku, společnou pro pánské i dámské toalety. Jak už to tak bývá, na dámských bylo plno, takže jedna dívka v chodbičce čekala a tvářila se, že jí to nevadí. Vysoká, štíhlá a dlouhoblondá, za jiných okolností bych ji nazval krásnou, ale předtím jsem si všiml, že u stolu odpaluje cigáro od cigára, a to by v mých očích udělalo hnusku i ze Salmy Hayek.

Takže jsem jen zdvořile kývl na pozdrav a pootočil páčkou u kohoutku, aby tekla voda. Nic. Pootočil jsem jí na druhou stranu, a nic. Znovu, sem a tam. Nic. Dívka se na mě podívala, přistoupile ke mně a páčkou hnula do strany. Haleluja, voda tekla a já se cítil jako naprostý hlupák. Prohodil jsem tedy nějaký nezávazný vtípek, oba jsme se vesele zasmáli a já raději kamaráda-právníka vyzval, že zajdeme na panáka k nám do bytu.

Nevěřili byste, jak zábavné po pár dvanáctkách a whiskách může být společné sledování příběhů Road Runnera a Coyota. Myslím, že smích kamaráda-právníka si moji sousedé budou pamatovat ještě dlouho.

A dnes ráno jsem se probudil poněkud světloplachý.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

5 thoughts on “Dva zabijáci

  1. Onehdy jedna moje kolegyně o svém manželovi prohlásila, že je silný nekuřák. Myslím, že by to sedělo i na tebe.

  2. Nemohu přijít na to, která polovina příběhu se nestala… Že by Lobo neuměl pustit vodu mi připadá ještě neskutečnější než celá první půle…

  3. Linet: je to takový indukčně-dedukční oříšek:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>