Dohonila mě dospělost

Říká se

Donesla se ke mně zvěst tak podivuhodná a neuvěřitelná, že jsem se silně podivil a dlouho tomu nemohl uvěřit. Považte; údajně existují dívky, které se o mně mezi sebou baví, a při jednom z jejich posledních setkání se prý shodly, že jsem v poslední době strašlivě dospěl. To mě šokuje a drtí zároveň, protože – dospěl? Já? Proč?

Mohl se psát rok 1997, a já se rozhodl, že stát se dospělým není vhodné. Respektive, stát se duševně dospělým. V té době jsem se měl vlastně úžasně, pomineme-li frapantní nedostatek pravidelného sexu a nulový zůstatek na kontě. O nic jsem se moc nestaral (snad kromě maturity), v nejmilejším podniku jsem už měl vybudovanou jakous takous pozici a s enimenem a podobnými kamarády jsme se dokázali hodiny věnovat vymýšlení anekdot o černoušcích, umírajících na AIDS. Zkrátka zlatá doba, tak proč si ji neprodloužit?

A tak se stalo, že jsem se v dalších letech sice odstěhoval do hlavního města, úspěšně dokončil prestižní univerzitu, dosáhl na plat, který se většině bezdomovců a invalidních důchodců zdá být astronomickým, blíže se seznámil s různými zákoutími různých dívek, pak se ustálil v náruči F., ale přes to všechno jsem se stále choval jako sedmnáctiletý cool, crazy a clever mladík. A donedávna jsem si myslel, že se tak chovám i nadále – dodnes jsem se nenaučil ovládat pračku, dodnes nadšeně mapuji hospody, dodnes vymýšlím hloupé vtipy a směju se jim, dodnes se zasněně ohlížím za krásnými dívkami a věnuji pár vteřin představám, jaké by to asi bylo, kdyby si přede mě klekly.

No, a najednou se můj svět hroutí, protože podle nezávislých pozorovatelů UNPROFOR jsem prý dospělý – tak nevím, nevím. Když se nad sebou důkladně zamyslím, tak jsem ochoten připustit, že ve srovnání s rokem 1997 se už s takovým nadšením neopíjím do sraček, protože ráno mi pak bývá špatně. Je-li toto známka dospělosti, pak přiznávám, jsem vinen!

No, zbývá snad už jen popsat, jak jsem se měl o víkendu. V Brně, přátelé, v Brně. Jedna kamarádka nám zajistila proklatě levné lístky do divadla, konkrétně HaDivadla. Od F. jsem slyšel, že toto divadlo je nyní poněkud v krizi, přesto jsme se oblékli do svátečního a do zmíněného svatostánku kultury vyrazili. A, musím říci, pověsti nelhaly – to divadlo je v krizi a je v ní celkem zaslouženě. Jsem v tomto oboru spíše laik, ale troufám si tvrdit, že ono hodinu a půl dlouhé pásmo by se dalo sestříhat do vtipné čtvrthodinky. Ale za vstupné v podobě jedné dvacetikoruny to bylo oprávněné, to zase ne že ne…

Nu, jako správný dospělec se za chvilku jdu věnovat tuningu skútrů, tak mi držte palce.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 thoughts on “Dohonila mě dospělost

  1. Podle nezávislých pozorovatelů UNPROFOR se dospělost projevuje zejména setrvalou sestupnou tendencí vtipnosti a záživnosti témat blogu dospělce.

  2. tedy F., podle tvého shrnutí a viz. komentáře na mém blogu, jsem někde hluboko v postproduktivním věku:o))
    aspoň už vím čím to je (čím to je lalalala)

  3. Smiř se s tím, že celebrity jsou vždy pronásledovány lží a nehoráznou pomluvou!

  4. …také jsem se dostal do stádia, že mi moje vlastní vtipy připadají nesmírně vtipné, brilantně vypointované
    a také se jim velmi rád, dlouho a hlasitě směji…
    není to demence ?

  5. F.: to se mi nechce věřit:-)
    eleska: a nejsi snad? :-) )
    Linet: ano, to je vlastně pravda, třeba vysoudím nějaký obnos!
    dalimil: není to demence, je to vyšší vývojový stupeň!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>