Laický pokus o znásilnění alpské duše potřetí

Výstup za výstupem

Druhý den dovolené začíná snídaní, pochopitelně. Na terase nad Wolfgangsee koušeme do housek, nebe je šedé a rozprava vážná. Nad městečkem se do výše 1782 metrů tyčí vrch Schafberg, a dá se na něj dostat třemi způsoby: Po černé stezce plné žebříků, po běžné stezce, anebo zubačkou, což je jakási lanovka bez lana.

Nakonec převáží ti sportovně založení z nás a je rozhodnuto: Bez ohledu na počasí, které se opravdu netváří přívětivě, zkusíme na zlověstný vrch vyšplhat po běžné stezce a zpátky sjedem zubačkou, to zní dobře, ne? Halíme se do toho nejteplejšího, co máme, a vyrážíme. A vida, vida – hned za hranicemi města míří cesta strmě do kopce, dokonce strměji, než se očekávalo.

Asi po kilometru dochází k první krizi a naši skupinu opouští kamarád Sob s Eldou, zmoženi nedostatkem kyslíku. Vysmíváme se jim a stoupáme dál, ale postupně to začíná být boj. Petzka s Pavlem se ukazují být v nejlepší kondici, mizí nám a společně směřují k vrcholu nevídanou rychlostí. Já s F. a kamarád-právník s Kiki se loudáme za nimi a loudáme se čím dál víc. Začíná pršet stále hustěji, zima už je opravdu místy nepříjemná a jediným naším energetickým nápojem je voda z potoka, který zurčí podél cesty.

Konzultujeme s mapou svůj cestovní progres, a několikrát se zdá, že jsme už v polovině, ale kdepak, kdepak! Kdybychom nebyli tak znaveni, tak už propadáme zoufalství. Postupně nás předbíhá pár skupin rychloturistů a my zjišťujeme zajímavou věc: Rakousko je sice plné hor, ale lezou na ně jen Češi a Slováci. Dumáme o příčinách a ejhle, najednou končí les, začíná kleč a křeč a my stojíme pod vrcholem. Koukáme do údolí, ale kdepak, všude je mlha a panoramata se nenabízejí téměř žádná. Co teď? K vrcholu ještě zbývá asi hodina cesty, nám zbývají síly na pár minut života, a stejně nahoře nic vidět nebude – všichni čtyři se usnášíme na tom, že je poctivé uznat porážku, nasednout na zubačku, dojet zpátky do městečka a moc se neklepat zimou.

Jsme trochu zničeni, a tak je nutno nabrat ztracené síly vysokooktanovým obědem. Nastává naše první setkání s barem Kraftstoff. Interiér je útulný, ceny příznivé a z jídelního lístku vybíráme Grilovaný talíř pro dvě osoby, a jelikož jsme čtyři, tak dvakrát. Servírka trochu cuká obočím a za pár chvil se nás majitel baru přijde zeptat, jestli objednávku myslíme vážně, protože je prý nutné mít opravdu velký hlad. Kýveme a ještě objednáváme polévku a nějaká piva, majitel prohlašuje, že je na nás zvědav.

O pár chvil později servírka přiváží na dvoukoláku dva opravdu obří talíře s opravdu obřími porcemi. Kiki a F. v obavách sténají, já a kamarád-právník se sebejistě usmíváme a pouštíme se do díla. Je toho moc a chutná to dobře, když odevzdáváme talíře téměř vyluxované (zbyla jen zelenina), tak majitel baru pochvalně tleská, haleká a jódluje a od té doby si nás už navždy pamatuje.

Následuje klid na lůžku, přerušený až příchodem zbylých dvou dvojic. Ukazuje se, že Petzka s Pavlem vyšli až na vrchol a následně se pěšky vrátili, zatímco kamarád Sob s Eldou na vrchol vyjeli zubačkou a dolů sešli také pěšky. Svorně potvrzují, že nahoře opravdu nebylo vidět nic, kamarád Sob se nám přesto vysmívá, že jsme tam nevyšplhali, a tvrdí, že on svým sestupem odvedl mnohem větší výkon než my svým výstupem.

Pochopitelně, že za takovou lež získává kamarád Sob indiánské jméno Ten který chodí jenom dolů, ale to už jsme ve společenské místnosti našeho penzionu, kalíme vína, piva, whisky a jakousi podezřelou vodku a je zjevné, že večer skončí špatně.

Mimochodem, společenská místnost je ve skutečnosti obývákem našich hostitelů; všude visí obrazy a fotky papežů a Ježíšů a podobných individuí. Opíjet se v takové atmosféře má své kouzlo, a tak kamarád-právník za chvíli velmi hlasitě volá Ich habe Alkohol a s ohledem na ostatní ubytované se raději vracíme do Kraftstoffu.

Pak mám trochu zamlženo, nicméně je jisté, že se ocitáme v prostředí plném piv a koktejů a majitel baru si nás předchází. V ranních hodinách fotím spícího kamaráda-právníka, který dle svého zvyku vytuhl na zahrádce před barem, a o něco později se dopotácím do postele vytuhnou také.

Hrozná doba.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

13 thoughts on “Laický pokus o znásilnění alpské duše potřetí

  1. lobo: Věta „Ich habe Alkohol“ jen dokazuje, že německý jazyk je má velmi silná stránka. Nechápu, že to nechceš uznat…:-)

  2. kamarád-právník: jsem ochoten připustit, že umíš německy stejně dobře jako maďarsky:-)

  3. výška 1.782 mnm ? proč jezdit do alp a šplhat na horu vysokou skoro jako Sněžka ? hamba Vám… :-)

  4. lobo: A keresett szót nem találom az adatbázisban. :-)

    dalimil: my přece nejezdíme do Alp na hory…

  5. dalimil: to přece souvisí s jménem a tvarem té hory, co nám rostla za jezerem!

  6. dalimil: Musím dát právníkovi za pravdu. Jeli jsme se tam koupat. To až zlé počasí nás vyhnalo do kopců…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>