Zlatá mládež se baví

Proč nikdy nebudu vůdcem skautského oddílu

Sedíme pod slunečníkem, mrtvě před sebe zíráme, ticho.
No ty vole, vzdychá kamarád-sklář. Nic neříkáme. Ticho.
Já si snad dám čaj, pokračuje kamarád-sklář v monologu. Nic.
Ale von stejně bude teplej, uzavírá kamarád-sklář bolestně a schovává hlavu do dlaní.

Výše popsaná scéna proběhla včera odpoledne v zahradním restaurantu, na spletité cestě za obnovou tkání a sebeúcty jsme se tam sešli já, F., kamarád-sklář a kamarád Třeňa. Asi není potřeba popisovat, že nám bylo dost divně, a že to nebylo z nadbytku vitamínů nebo nedostatku rozkládajícího se alkoholu.

Aby taky ne: V pátek jsme se všichni sešli v nejmilejším podniku a slavili sklářův návrat z dálného Západu; první panák kapitána Morgana přede mnou přistál dvě vteřiny poté, co jsem se usadil na židli. Slíbili jsme si, že večer bude decentní, aby nám zbyly síly na sobotu, ovšem ne všichni se podle daného předsevzetí dokázali chovat. Ale já toho panáka fakt nemůžu, bránil se například enimen, který ještě netušil, že za chvilku mu bude volat Karel Gott. Je to kapitán a kapitán se musí poslouchat! nenechal se odbýt kamarád-sklář a já se tomu zvesela zasmál, i když si myslím, že tuhle větu jsem kdysi vymyslel sám.

Byla sobota, když mi někdy kolem oběda kamarád.sklář volal. To teda byl decentní večírek jako prase, ty vole! Byl jsem ve třech hospodách a domů jsem se dostal ve tři…mimochodem, ve druhý z těch hospod jsem potkal jsem tvýho bráchu Jendu, už ani nemohl moc mluvit, jen se usmíval a vypadal jak po mozkový mrtvici! No nic, tak se sejdem v pět u enimena na zahradě!

Inu ano. Když někdo z našeho okruhu slaví narozeniny a neoplývá vhodným pozemkem, enimen rád zapůjčí část rodových latifundií. V sobotu v pět si tedy před enimenovou chatou točím první pivo, na grilu uhelnatí kuřata a já získávám pocit, že se světem je už zase všechno v pořádku.

Kozel přijel! Hned mu dejte napít z čutory hanby! volám radostně jen o něco později. Jeden z mých nejoblíbenějších bloggerů je takovým přivítáním poněkud zaskočen, ale z čutory si nahýbá poctivě. Hmmm, rumík! rozzáří se mu vzápětí oči a zavdá si ještě jednou. Přicházejí další a další lidé, večírek se dává do pohybu a první stopivový sud neodvratně prorůstá našimi játry.

Padá tma a je zima, vydáváme se tedy na dobrodružnou výpravu do útrob ledničky, skryté v chatě. Nacházíme archivní poklady, kromě jiného i bílý klíčový rum a něco, co má na sobě azbukou napsáno Jurij Dolgorukij. V totální absenci pudu sebezáchovy necháváme obě lahve kolovat a výsledek se záhy dostavuje, jen si nepamatuji, jaký.

Nicméně taxikář, který mě vezl domů, byl podle všeho docela příjemný člověk.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

5 thoughts on “Zlatá mládež se baví

  1. zřejmě není náhoda, že po té %výborné% vodce pojmenovali jadernou ponorku…

  2. enimen: podle mě taky, což to není zřejmé?
    Kozel: příště už budu pít jen odpadní vodu z reaktoru, bude to bezpečnější…

  3. S váma, chlapci, musí být radost pobýt:-) Jen ta rána bych nechtěla prožívat:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>