Helena Zeťová není moje švagrová!

Pár věčných pravd o životě

Včerejšek byl poměrně milým dnem, pominu-li jisté napětí, které vládne na našem pracovišti v důsledku nehorázné neschopnosti lidí z vyšších pater budovy, ale o tom psát spíše nechci. Důležité je, že už někdy okolo jedenácté dopolední se ke mně můj přímý nadřízený obrátil se zásadní otázkou: Zda bych si prý dnes nechtěl vzít volno.

Jako malý hoch jsem si vysníval různá povolání, a víceméně v tom vlastně pokračuji dosud. Pochopitelně jsem toužil být policistou a popelářem, ale přišla i méně slabomyslná přání. A vlastně i více slabomyslná. Myslivec, malíř, řidič kamionu, hasič, závodník, závozník, to všechno byly fáze mého dospívání. Ale nikdy, ani na jedinou pikosekundu, jsem nezatoužil být úderníkem a stachanovcem, daleko překračujícím danou pracovní normu.

Z čehož si lze bystře dovodit, že šéfovu nabídku jsem radostně přijal a dnes jsem vstal s úsměvem na rtech a sluncem v duši, skoro o hodinu dřív, než vstávám do práce, ale to mně se prostě v nečekaně volných dnech stává. Vám ostatním bych pak vzkázal, že doufám, že váš dnešní pracovní den bude výjimečně agonickým, muhahaha!

Dalším radostným okamžikem včerejška byl fakt, že mi poštou konečně dorazila dlouho očekávaná kniha. Ovšem musel jsem pozdvihnout obočí nad způsobem, jakým naše pošťačka celou událost pojala…víte, máme naprosto obyčejnou poštovní schránku standardních rozměrů. Otvor, kterým se do ní hází pošta, je standardně široký – nevím, kolik je to centimetrů, ale stejně jako do většiny žen, lze do něj pohodlně vsunout dva prsty, to by snad pro přibližnou představu mohlo stačit.

Nu, a kniha, která mi přišla, je celkem rozměrná bichle. Dáma v modrém mě zřejmě chtěla ušetřit obtížného chození na příliš vzdálenou poštu s doručenkou, tak mou cennou knihu prostě jedním rohem narvala do úzké zdířky poštovní schránky; ve výsledku tedy asi 95% knihy trčelo ze schránky ven a kdokoliv z kolemjdoucích by si ji snadno mohl přivlastnit. Mávám nad tím rukou, nakonec to dopadlo dobře – ale ten přístup mě zaráží.

Zpestřením dne byl telefonát od bloggera Kozla. Jeho podstatou bylo sdělení, že se nečekaně probudil v Brně, neví, jak se tam dostal, a potřebuje poradit, kde najde nejbližší podnik, v němž by našel nějakou velmi dočasnou příjemkyni svého genetického materiálu. O takových věcech já samozřejmě nic nevím, tak jsem telefon předal k vyřízení F., a vzhledem k tomu, jakou smsku mi Kozel poslal o pár hodin později, lze se domnívat, že mu poradila dobře.

Večer ještě bujné setkání s přáteli a rozjímání o životě, a pak už jen slastný spánek po dobře prožitém dni. A abyste věděli, že mám opravdu radostnou náladu, zveřejňuji zde jednu ze svých minimalistických básní:

Kdybych se posadil k akátu
Tak někdo zavolá: Kaká tu!

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

8 thoughts on “Helena Zeťová není moje švagrová!

  1. takhle to vypadá, jak kdybych byl v bordelu, ale přátelé, byl jsem pouze v baru s černoškama!
    F., díky :o )

  2. Kozel: a za černošky se neplatí nebo co? nebo jsi jel načerno?

  3. A myslí si kouř, že si pára myslí,
    že je taky kouř? :-)

  4. bela: tenhle text si pamatuju z nějakého hodně starého kresleného vtipu!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>