Mám zkrátka duši umělce

A poznávají to i lidé, kteří mě neznají
Odmalička jsem exceloval ve všemožných výtvarných technikách a nepustilo mě to vlastně dodnes. Dejte mi papír a tužku a mám vystaráno. Nechte mě něco skládat nebo slepovat a jsem šťasten. Vyproste si ode mě báseň či lyrickou epopej a já vám jí na počkání dodám. Zkrátka jsem alespoň v tomto ohledu pokryt vlhkými polibky múz od hlavy až k patě.

Moji kamarádi mě znají a vědí o mém uměleckém zanícení. Ale že i lidé, o kterých jsem v životě neslyšel, mě budou prosit o tvorbu dekorativních dílek, to jsem až do včerejška netušil.

Sedím v kině, na plátně se odehrává posledních deset minut filmu Zrůda. Mimochodem hodně podařeného filmu. V kapse mi vibruje telefon. Vytahuji tedy ruku zpoza kalhotek svojí milé, šátrám po aparátu. Na displayi neznámé číslo, hovor samozřejmě odmítám. Což bych v kině udělal i u čísla známého, že.

Za dvě minuty se celá situace opakuje. A při závěrečných titulcích ještě jednou. To už možná bude něco důležitého, říkám si, a hlavou mi táhnou apokalyptické obrazy problémů v práci, problémů doma nebo problémů kdekoliv jinde.

Po kině na ono neznámé číslo volám. Nikdo to nezvedá. Ale krátce poté, zrovna když se s Tou Neznámou vydáváme za nákupy, mi tajemný telefonista volá znovu. Přijímám hovor a zjišťuji, že jde o tajemnou telefonistku.

Dobrý den, to jsem ráda, že jsem se vám konečně dovolala. Já bych měla prosbičku. Mohla bych se u vás někdy příští týden objednat? zní ze sluchátka. Podle hlasu tu paní odhaduji tak na čtyřicet let.
Objednat? A na co, jako? nechápu.
No, já bych si chtěla nechat udělat nějaký tetování.
Tetování???? U mě?
Já na vás dostala číslo od kamarádky. Že prý děláte v Uzi a udělal jste jí takovej hezkej ornament nad zadeček…

Marně potlačuji smích. No podívejte, to je asi omyl…já vám tedy samozřejmě nějakou kérku udělat můžu, ale ještě jsem nikdy nikoho netetoval, nevím, jak se to dělá a v Uzi opravdu nepracuju, vysvětluju. Paní se strašně omlouvá a s rozpaky končí naši diskusi.

Celý ten příběh bylo potřeba oslavit nějakým hezkým nákupem. Vzal jsem na sebe funkci nosiče košíku a moje milá jej pozvolna začala zaplňovat nezbytnostmi. Zejména když jsem se potácel supermarketem a v košíku měl pouze výhodné balení tampónů a výhodné balení vložek, cítil jsem se jako skutečný chlap. Tento pocit jen zesílil, když byly zmíněné položky doplněny pěnovým tužidlem na vlasy. To je ta moje citlivá duše umělce.

Takže – až někdo z vás bude chtít, za přijatelný peníz mu (jí) udělám hezký ornament nad zadeček:-)

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

16 thoughts on “Mám zkrátka duši umělce

  1. musim přiznat, že zmalovat se teda umíš super

  2. Citlivý umělec Lobo? Hezké :)
    Humorousi, začínáš mě srát.

  3. HuMorous: všechny, zkrátka všechny moje příběhy jsou smutné, do posledního písmenka!
    jamon: však ty jsi v tomhle ohledu taky slušný impresionista:-)
    allora: hezké a pravdivé:-)

  4. Á další…pro "Allora": A PROČ MI TO NENAPÍŠEŠ PŘÍMO? Důvod neznám, Tebe taky ne a je mi to tedy nějak úplně jedno… Jinak mě ale po tom Tvym komentáři tady taky začínáš dost……. to…. Sprostá nádobo!

  5. loboTomu NEVĚŘIM… A promiň mi tu odpověď pro "allora", NATO nešlo nereagowatt. Klidně to pak všechno smázni a měj se Super :O)

  6. dalimil: pájka sice není můj favorizovaný nástroj, ale myslím, že bych to svedl:-)

  7. enimen: ale ale, minule sis to přece vysloveně pochvaloval!

  8. nejlepsi kerkari jsou v UZI a v TELEVUZI, to vî kazdej…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>