Brazilské peklo

Tu svíčkovou v parmezánu si dám dvakrát!

Vždycky jsem se považoval za zdatného jedlíka, a tak jsem se sobotního poledne neobával – ba naopak, těšil jsem se na něj, a když jsme se s F. před Ambiente Brasileiro plánovaně setkali s kamarádem-právníkem a jeho Kiki, vcházel jsem do restaurantu plný rozechvělého očekávání.

Byli jsme prvními hosty, takže se kolem nás rozkmital dav slouhů, rychlých a uctivých; zejména se šatnářkou bych za jiných, méně šťastných okolností byl ochoten dělat i jiné věci, než strkat kabáty do skříně.

Poučen zkušenějšími kolegy, rozhodl jsem se neplýtvat silami na salátovém baru. Coby předkrm jsem si nabral tedy jen pár plátků luxusní uzeniny, pár odřezků z mořských potvor a něco mušlové polévky. V kombinaci s proklatě silnou caipirinhou jsem to považoval za dobrý start, a to už k našemu stolu tančí první snědý mužík, falešně zpívá a nabízí pikantní kuřecí křídla a prsa ve slanině.

Je to samozřejmě dobré, byť Kiki se už po prvním chodu tváří, že má dost. Jenže každým okamžikem se zpoza nějakého rohu vynoří další nosič masa a úlisně svůj produkt nabízí; takhle nějak se musel cítit generál Custer u Little Big Hornu – protivníci jsou v nekonečné přesile a když se zbavíte jednoho, na jeho místo skočí sedm dalších.

Brodíme se tou záplavou svíčkových a panenek a kachních prsou a jehněčího a rybiček asi hodinu, a je toho moc. Obě dívky jsou už trochu pobledlé, já a kamarád-právník odkládáme svetry, jelikož se nám zdá být dost velké teplo.

Nápor číšníků ovšem neustává a jako příboj se ve vlnách tříští o náš stůl. Už začínáme odmítat a stále častěji saháme po alkoholických nápojích v marné naději, že nám pomohou vytrávit. Ještě o něco později zažívám věc, která prostě nemůže být skutečná: Poprvé v životě už nemám chuť na maso, prostě nemám, dokonce vezmu talíř a jdu si k salátovému baru nabrat pár kousků papriky, aby se žaludek trochu vzpamatoval.

Pak se už cítíme trochu zaotaveni, ale po pár soustech se ukáže, jak je to klamné zdání. Obsluha se spokojeně zubí; dosáhli svého cíle a pokořili nás. V mátohách platíme a jdeme ven; na čerstvém vzduchu je to trochu lepší, ale ne o mnoho. Jdeme k nám do bytu na gaučíkovo-panákovou siestu a o pár hodin později busem na maloměsto, ale je to zlé: Stále se cítím naprosto mimo svou kůži a i jindy hrdinný bojovník kamarád-právník říká, že do žádné hospody nepůjde, protože si potřebuje lehnout a spát.

Ještě že je to maso tak zdravé a plné vitamínů!

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 thoughts on “Brazilské peklo

  1. Vřele doporučuji všem, kteří se z etických důvodů chtějí stát vegetariány, ale maso jim prostě chutná…návštěva téhle restaurace vaše rozhodnutí značně urychlí. Při myšlence na maso se mi zvedá žaludek ještě teď (čímž nechci jakkoli hanobit dar od kamaráda-právníka, který jsme si navíc sami přáli).

  2. jojo, stačí ještě tři návštěvy a budete odcházet zvesela. stačí jen dobře rozvrhnout síly a plýtvat jimi jen opravdu na to nejlepší. pch! kuřecí křidýlka apod.

  3. F.: já nikdy vegetariánem nebudu!
    týna: věřím tomu! příště se budu snažit být chytřejší-ale ta křidýlka byla vynikající:-)

  4. Já jsem křidélka nejedla, ale že by mi to nějak výrazně pomohlo…asi jsem měla vynechat tu obří krevetu.

  5. Linet: z větší části platil kamarád-právník, takže finanční stránka věci mě nechávala chladným:-) ale jinak si myslím, že za ty prachy to stojí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>