Kolik zlatých tequil je moc?

Jako za starých časů

Turci člověka aspoň vokrádaj s takovou grácií, ale ty Kubánci mě prostě srali, uzavírá kamarád-právník kulturní komparastiku a plynule přechází do otázky: Měl jsem narozky, co si dáme za panáka?

To bylo tak. V období, kdy jsme živořili ve vršovickém holobytě, jsme u Gullivera seděli a očumovali drzá ňadra slovenské servírky a impregnovali se zevnitř skoro denně; ona hospoda nemá fotografickou síň slávy jen proto, že by tam kromě našich podobenek nic jiného být nemohlo. S odstěhováním pro nás Gulliver ztratil svoje kouzlo; nebudeme se přece do hospody trmácet bůhvíkolik zastávek tramwayí!

Včera jsme se do Gullivera vrátili poprvé po dlouhé době, a hned v početné sestavě: Já a F., kamarád-právník s Irčou, slaměný vdovec lojer a Evička se svým novým přítelem Jirkou, který nás udivil dvěma věcmi: prohlášením, že je abstinent, a rychlostí, s jakou do sebe klopil panáky vodky.

Večírek měl celkem standardní průběh právě do osudové právníkovy otázky. Před časem jsem se zařekl, že už nepožiji jiných panáků než whisky nebo slivovice. Včera jsem však pod tlakem okolností ze svých zásad slevil a následně se přede mnou v celkem pravidelných intervalech objevovaly skleněné zásobníky zlatých tequil.

Mělo to několik zajímavých konotací, zejména při placení, kdy číšník mým směrem vystřelil číselný údaj, o kterém jsem se nejdřív domníval, že je poštovním směrovacím číslem jeho rodiště. Doma jsem upadl do mrákotného spánku a vím, že ještě ráno kolem sedmé jsem si liboval, že vypitý alkohol na mě nezanechal nižádné stopy.

Když jsem se ovšem o něco později z pelechu vykutal, poznal jsem, že šlo o nemístný optimismus. Břišní krajina vykazovala nepokoj a mozkomíšní mok varovně bublal. Čichovou zkouškou jsem navíc zjistil, že oblečení mám značně znehodnoceno hospodskými pachy (kupodivu spíše omastkem než kouřem), což může mít fatální následky pro mou oblíbenost na pracovišti.

V práci jsem pak celé dopoledne byl roztěkaný jak Geigerův počítač, což je mimořádně nepovedené přirovnání, a uklidňoval mě pouze pohled na dělníky, lopotící se na střeše protějšího činžáku. Oběd jsem zapil pivem a před chvílí mi kolegyně přinesla sklenku červeného – už se mi dělá líp.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

11 thoughts on “Kolik zlatých tequil je moc?

  1. Na zlatou tequilu nemám ty nejlepší vzpomínky. Vlastně lžu – na zlatou tequilu nemám žádné vzpomínky, až druhý den nějaký silný pocit otupění…

  2. Paželv: otupění je myslím v případě zlaté tequily nezbytným následkem…

  3. „mozkomíšní mok varovně bublal“! To je přesně ten výstižný popis, na který se již léta snažím, marně, přijít! Poklona!

  4. alenec: poklona je nebezpečná…když se předkloním, divně mi hučí v hlavě!

  5. jo, tekila.. po té jsem v mládí jedla tuipány pozorujíc, jak nejlepší kamarádka blije na kostel na hlavním plzeňském náměstí. Ty časy už se nikdy nevrátí.

  6. Lobo, jestli jsi vtipný naživo tak, jako tvé zápisky tu, chtěla bych tě poznat. Neklaním se, nýbrž tleskám :)

  7. Lauryne: do stádia jezení tulipánů jsem se naštěstí nedostal, k zelenině mám odpor:-)
    baryk: ale já ze sebe ne:-)
    Pedro: v reálu jsem k nesnesení nudný a při konverzaci mám tendence dloubat se v nose, není zač tleskat:-)

  8. mne stacila na black-out stribrna :) tak brzke stekani (nebo stikani?)

  9. Quanti: na barvě původce blackoutu zjevně nezáleží…

  10. Joó, Tequilla!Tento chutný mok jsem poprvé okusil v klubu újezd, kde se konala Mexico brutal party a lahvinky se prodávaly za míň, než dumpingové ceny (tak za 2 roky si za stejný obnos koupíte krabku Marlborek ;) Promítali tam Od soumraku do úsvitu, všude se válely solničky a citrusové plody a svět byl tak krásný…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>