Deset důvodů, proč se stát dobrovolným hasičem

Mým jediným štěstím je, že jsem nikdy nemusel (a doufejme ani nebudu muset) absolvovat brutální výslechy na gestapu. V úterý jsem totiž došel otevřít ústa na svou kamarádku-zubařku, a i když je opravdu hodná a milá a skvělá, tak čištění zubních kanálků ani ona nedokázala proměnit v příjemnou procházku rozkvetlou růžovou zahradou secesní vily.

Takže jsem si znovu dokázal, že jako většina odvážných mužů mám práh bolesti opravdu hodně nízko položený; a ty poslední dva milimetry osudného kanálku opravdu nepatří ani do širšího výběru mých nejhezčích životních okamžiků. Ještě že kamarádka-zubařka zavolala svou kolegyni, která se mě pokoušela rozveselit líčením toho, jak vypadala její sousedka, která zemřela loni v říjnu a našli ji až teď před pár týdny.

Ale co: aspoň jsem pak dostal obrázek a zub už mě nebolí a můžu spát, aniž bych se předtím nadopoval směsí ibalginu, ibuprofenu a koncentrované velbloudí moči, kterou nakupuji do zásoby přes e-bay. A nemám oteklou půlku už tak dost velké hlavy, což se taky počítá.

A počítá se to dvojnásob, když se ze člověka stává mediální hvězda, či spíše mediální meteorit nebo dokonce mediální bolid. Před pár dny jsem se totiž s naším generálním ředitelem nechal vyzpovídat od známého mediálního novinářského experta (ne, nebyl to Miloš Čermák), dnes nás méně známý mediální fotograf (ne, nebyl to Jan Saudek) vyfotografoval v komické póze a podle všeho již příští pátek vyjde v Lihových novinách epos, o kterém budou za padesát let studenti žurnalistiky plamenně diskutovat.

Nějak nemám, co bych k tomu dodal. A navíc mám zlověstné tušení, že na té fotce budu vypadat jak hlavní hrdina nějakého méně veselého Tranny Granny porna.