Poslední záchvěv léta

Taková křeč při agónii, nebo jak bych vám to přiblížil
Kalendář mi sice tvrdí, že už nějakou dobu probíhá podzim, a já kalendáři většinou věřím, ale přesto: to, co se dělo včera, bylo jasné a jednoznačné léto. A vymluvit si to nenechám.

Vlastně vám ještě dlužím výsledek sobotního houbařského duelu mezi mnou a kamarádem-sklářem. Vězte tedy, že ze soupeřů jsme se postupně stali spojenci, protože hub jsme našli tolik, že nemělo smysl je počítat a hodnotit, kdo je lepší, a vůbec jsme všechny síly potřebovali k tomu, abychom úlovek vůbec dovlekli domů. Tedy, pokud mám být upřímný, řekl bych, že jsem jich víc našel já, ale to vážně jen tak na okraj.

A teď k tomu včerejšku. Zejména odpoledne bylo tak nadobyčej úžasně, že mnou cloumaly mrzké vášně. Někam jít, něco podniknout, využít toho počasí, které se už asi minimálně půl roku nebude opakovat. Jenže s kým a co? Několik marných telefonátů, po špičkách se blížící deprese, že snad někam vyrazím sólo.

Z nouze mě nevytáhl nikdo jiný než kamarád-sklář. Volal mi, že je ve vlaku směr maloměsto, že vystoupí v Malé Záhumence, já chytnu vlak z maloměsta, přijedu za ním, dáme jedno pivo ve venkovské hospůdce a pak se odebereme na asi desetikilometrovou pouť domů – ostrou chůzí, jelikož kamarád-sklář má od lékaře nakázán pohyb. I zaplesal jsem, natáhl si kraťasy a tričko (i podle toho vidíte, že včera vážně bylo léto) a vyrazil na vlak.

Sedím si v kupé, třívagónový vláček se rozjíždí, a mě přepadá krutá nejistota: Říkal Malá Záhumenka nebo Nová Bahnice? Tyhle dvě vísky, které jsou kousek od sebe, jsem si vždycky pletl, dodnes pořádně nevím, která je která, a není mi nic platné ani to, že z jedné z nich pochází Ta Nová, o kterou jsem se kdysi ucházel – zájemci o podrobnosti hledejte v archivu.

Nevadí, říkám si, dojedu do první z té proklaté dvojice obcí a zorientuji se. Zastávka, z okna vidím ceduli Malá Záhumenka. Chvilka duševního zmatku, ale kamaráda-skláře nikde nevidím. Tak trochu nesvůj se vracím na sedadlo. Vlak se dává znovu do pohybu a běda! Za nádražní budovou se vynořuje místní hostinec, na zahrádce vidno kamaráda-skláře, kterak pátravě pohlíží směrem ku vlaku. Naše pohledy se střetávají, jsme tak blízko, a přeci tak daleko—

O pár minut později vystupuji v Nové Bahnici, spílám si do hlupáků a ostrým pochodem přes pole se dostávám na místo, kde jsem měl už dávno být. A dál už to není nic moc extra zajímavého – jedno pivo, deset svižných kilometrů, pár vtipů, něco běžných kamarádských blábolů, les v nízkém slunci, les v zapadajícím slunci, les po západu slunce, les ve tmě, okraj maloměsta, dveře, domov.

Navzdory kraťasům a tričku mi nebyla ani na půl vteřiny zima. Prostě úplně letní zážitek.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

7 thoughts on “Poslední záchvěv léta

  1. tomu mému tak trochu podobný, smutný, příběh :-)

  2. krásný letní zážitek…
    teď mi tu kamarád nabízí brigádu v jednom horském hotelu, který brzy zapadne sněhem a pět měsíců se tam nikdo nedostane…nechcete se ke mně někdo přidat??

  3. být s tebou pět měsíců v hotelu, odříznutém od světa? říkám jasné YES!

  4. tommaser: a nechceš v tom hotelu náhodou psát nějakej román, že ne?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>