Proč už podruhé nejdu na AC/DC

To je trochu moc

Přece není v pořádku, že když jdu v pondělí ráno do práce, tak už jsem unavený? A to byl víkend tak krásný: nic jsem nedělal; spal jsem dlouho; jezdil autem; F. u plotny vykouzlila naprosto epesní vepřovou směs na štvestkových povidlech a ještě stihla vypadat úžasně; s návštěvou jsem vypil decentní lahvinku archivního bílého a i na Fallout čas zbyl…

Jenže od samého rána bylo všechno špatně. Po delší době jsem musel využít služeb autobusu; to samo o sobě není až tak zlé. To, že řidiči milují rádio Blaník, jsem se už naučil akceptovat, byť to nikdy nepochopím. Jenže dnešní ranní vysílání zmíněné stanice bylo prostě nepřekonatelně pekelné, a jelikož jsem seděl poblíž řidiče, měl jsem několikrát silné nutkání opakovaně bouchat hlavou o okno.

K dovršení všeho seděl za mnou jakýsi žoviální stařík, který měl stejný hlas jako Louis de Funes. Valnou část cesty telefonoval, a byť se ho řidič snažil Blaníkem přehlušit, bylo to marné. Děda svou četnicko-mimozemšťanskou dikcí krákoral něco o technických parametrech plastových oken, do toho Waldemar Matuška úpěl něco o láskách mládí a já marně vyhlížel spásný meteor, který nás zasáhne.

O tom, jak to jde v práci, ani nemá cenu se šířit. Kdybych byl vrchní spojenecký plánovač před vyloděním v Normandii, měl bych méně starostí než teď. Tehdy stačilo sehnat dost lodí, invazních člunů, střeliva, zbraní, uniforem a kluků, kteří se chtěli nechat zabít; já abych koordinoval běh a souběh tří médií, z nichž jedno je čerstvě vzniklé a jedno ještě nenarozené. Joie de vivre to tedy opravdu není.

No nic, před sebou mám dva lístky na zítřejší AC/DC, to by mne mohlo těšit. Ale netěší, protože nepůjdu. Protože nejsou moje. Naopak, zítra je v záři fotografických blesků předám šťastnému výherci naší soutěže. Trochu se tak opakuje situace z počátku tisíciletí, když tu AC/DC taky byli a já lístky taky měl; dal mi je gotcha za pomoc s překladem rozhovoru s maďarskou kapelou Fresh Fabric. Ani tehdy jsem nešel; byv velmi chudým studentem, střelil jsem tenkrát lístky za friendly price dvojici zoufalých metalistů před vyprodaným stadiónem a měsíc si pak mohl kupovat sekanou a pivo.

Teď mi táhne na třicet a ještě jsem neviděl AC/DC živě. Ale zase jsem několikrát byl na Špejbls Helprs, to se snad taky počítá!

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

10 thoughts on “Proč už podruhé nejdu na AC/DC

  1. F.: to je pravda. chtěl jsem napsat František Filipovský…

  2. asTMA: s’il vous plaît? Podle té ukázky spíš bitte schön…ale díky…tedy danke. :o )

  3. co to máte za divnou soutěž, že v ní vyhrávaj lidi mimo firmu?

  4. lobo: Sie mögen nicht die Muskatnuss, Herr Lobo?! :o )

    F.: To víš, já spíš radši tu francouzštinu, ale němčina na mě stejně doráží, potfora. :o ))) Also nichts zu danken. :o )

  5. Není to pravda, já vím, jaký hlas má Luis de Funes :) stačilo vidět v originále filmy, které František Filipovský nestihl nadabovat :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>