Sudetské elegie I.

O tajemném psu, tajemném čmelákovi a plzné včele
O čem budeš psát, ať ti nevyberu témata? tázala se F. starostlivě od svého blogu. S tím si nedělej hlavu; pravděpodobně budu nadávat na cikány, pokrčil jsem rameny. Tím jsem ji samozřejmě neuklidnil – a vás, předpokládám, taky ne. Ale nevěřte mi, aspoň ne úplně.

Tak snad se vám tu bude líbit, tiskne mi v sobotu majitel chalupy na okraji Sudet ruku; na rameni mu sedí včela a na zádech malý čmeláček, ale to já vnímám jako pozitivní znamení, a tak mu do dlaně vsunu pár tisícovek za to, že jeho nemovitost budeme po týden užívat. Pan majitel ještě neví, že o týden později ho odveze sanitka do nemocnice, a tak se také tváří spokojeně, usedá v nablýskanou Dacii a mizí.

A všechno je super, protože staré chalupy v opuštěných vesnicích mám rád. Budova je jednoduchá, ale funkční, zahrada je obří a udržovaná a okolí slibuje nevídané cestovatelské zážitky. Horst se batolí travou a loví včely a mravence, já a F. vybalujeme a konečně se necháme pohltit tím ultraslastným pocitem: Jsme na dovolené!

Navzdory profesionálním lhářům z Českého hydrometeorologického ústavu je krásně; otevírám tedy petlici na vratech a vyrážíme na průzkum bojem (jak by možná řekli britští commandos), respektive krátkou odpolední procházku (jak by řekli všichni ostatní). V mysli se mi ještě jednou mihne pan majitel, kterak v krásném přátelství se včelkou a čmeláčkem zdvihá ukazovák a říká:

Jo, a v tom domě naproti je takovej divnej pes, von už je starej, ale nebojte se ho. Občas vyběhne, ale to uvidíte sami. Klapnutí našich vrátek opravdu ještě ani nedozní a odnaproti k nám vyráží kříženec rotvajlera, vlčáka, grizzlyho a Gappy. Jsem trochu ostražitý, asi jako panna na motorkářském srazu, protože takovéhle psy moc v lásce nemám, ale nebezpečí nehrozí.

Pes jen kývne hlavou na znamení pojďte se mnou a jde. Pár metrů před námi; většinou nám nevěnuje pozornost a zastavuje jen tehdy, když se rozhodne pomočit zuřícího ratlíka za plotem. Třeba se na konci vsi odpojí a vrátí se domů, říkáme se, ale kdepak: Jsme na konci vsi, pak na křižovatce, pes kýve hlavou, že jde rovně do sousední vsi. Následujeme ho; pak u rozcestníku vybere, že chce jít po zelené; už mu skoro slepě věříme, a tak nás trochu překvapí, když zelená končí před kukuřiným polem – ovšem na psovu obranu je nutno říci, že na sloupu za polem se další zelená značka rýsuje poměrně jasně.

Jsme pravděpodobně první, kdo se kdy brodil s kočárkem a cizím psem středně vzrostlou kukuřicí; na silnici nás pes vzorně dovede do další obce, a když s ním pak instinktivně odmítneme odbočit směrem na osadu, o níž později zjistíme šeredné věci, jen pohodí hlavou a vede nás zpátky na chalupu.

A pro dnešek dost, jo?

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

9 thoughts on “Sudetské elegie I.

  1. to vypadá na nového předsedu klubu bezpointových vypravěčů:-)))

  2. pointou bezpochyby je, že psa uprostřed pobytu proměnili v guláš, v čehož důsledku byl majitel nemovitosti napaden rozzuřeným ex-majitelem psa odnaproti a pak odvezen do špitálu.
    lobo totiž zná pravidlo – dobrý pes, dobrý guláš.

  3. enimen: přesně tak, lojerova hrůzovláda už musí skončit:-)
    pr démon: nespoiluj!

  4. ja to spis vidim na to, ze na druhy den si vsimli obyvatele sudetske vesnicky slehlych, geometricky presnych kruhu v kukurici, lemovane medvedima tlapama…Uplny Twin Peaks!

  5. partiovka: Dvojka řediteluje a na elegie nemá čas zjevně…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>