Zapsat se do legend

Když jsme před pár dny pobývali na dálném severu Čech, byli jsme svědky veselé scénky: Před lokální samoobsluhou postával jakýsi tramp a na řetězech z vysokolegované oceli držel dvě zrůdy. Moje milá F., která se vyzná ve psech, mi tvrdila, že jde o křížence vlka a německého ovčáka (a teď vařím z vody, protože si její citaci nepamatuji přesně, nicméně bylo to něco v tom smyslu).

Jak už to na malých městech bývá, před samoobsluhu se dostavil i jakýsi místní pes, vzniklý dlouhodobým křížením dlouhodobě křížených – tedy nevelký, nevzhledný, podivného charakteru a nevypočitatelné povahy. Neomylně zamířil ke dvěma zrůdám s rudýma očima a deseticentimetrovými tesáky a řekl: Haf!

Jeho promluva ještě ani nedozněla, když se na něj obě zrůdy otočily, spustily řev, který by zaplašil i šavlozubého tygra a pokusily se ho roztrhat na atomy. Kdyby je svalnatý tramp ze všech sil nedržel, z vesnického čoklíka by nezbylo nic, co by stálo za pohřbení.

Taková převaha síly mě ohromila – je to asi jako kdybych já vyzval Jarka Nohavicu na duel ve scrabblu – tam bych já byl oním čoklíkem a on dvojicí krvelačných strojů na zabíjení.

No, a dnes jsem si na onu situaci znovu vzpomněl na jedné dražbě na aukru, ovšem z opačné strany. Nečekejte nic senzačního, jistá mně neznámá paní prodávala balík zimního a podzimního oblečení přesně v Horstově velikosti. Šlo o vysoce kvalitní zboží, a vysoký byl i zájem nakupujících. V takových situacích vede k vítězství jediná cesta – těsně před koncem aukce přijít s nabídkou, která se neodmítá.

A tak, zatímco ostatní přihazující zvyšovali své nabídky o desetikoruny, já tři minuty před koncem napsal číslo, které se mezi ostatními vyjímalo jako diamant mezi vajgly, a pak už jsem jen pobaveně sledoval, jak ostatní čoklíci marně štěkají a dál se po desetikorunách zkoušejí dostat do vedení.

Tak totální macho feeling jako po tomto slavném vítězství bych přál zažít alespoň jednou v životě každému!