400 metrů přepážek

Nikdy nevěřte těm, kteří tvrdí, že máme přebujelou byrokracii a že úředníci jsou líní, neschopní a neochotní. Skutečnost je úplně jiná.Vždycky jsem se trpně usmíval, když mi nejrůznější chytráčci tvrdili, že je blbost nosit v peněžence všechny doklady. „Co budeš dělat, až ti peněženku někdo ukradne?“ ptali se chytráčci a já je odbýval tím, že na svoje věci si dávám pozor a nikdy o ně nepřijdu.

Omyl. Moje krásná, hromadou dokladů, karet, vizitek, účtenek a bankovek tučná peněženka už mi neříká pane. Přišel jsem o ni před pár dny kvůli vlastní idiocii, za okolností, jež vám popisovat nebudu, protože jsou takového rázu, že jsem s nimi seznámil jen několik nejbližších.

Nu co – dnešek jsem tedy vyčlenil na nápravu aspoň části škod. Vyděšen historkami o nocování na úřadech, obálkách s úplatky a úřednicích v kostěných brýlích jsem nejprve zamířil do školy, získat několik potvrzení o studiu. A nestačil jsem věřit svým očím – paní, která vládne studijnímu oddělení, a kterou bych po těch letech, kdy ji znám, rozhodně nepopsal adjektivy „přívětivá“ nebo „laskavá“, byla jako vyměněná. Ochotná, milá, usměvavá, dokonce žertovala a dělala vtipy a sama se jim smála způsobem, který bych se nebál označit za koketní. Udivilo mě to, ale připisoval jsem to magnetismu své osobnosti.

Pak přišel čas opustit Prahu a sjet do rodného města. Pochopitelně, že na nové doklady jsou potřeba fotografie, a já všechny své náhradní fotky nosil v peněžence…tedy fotolab byl místem, kam vedly mé kroky ze všeho nejdříve. O pár minut a sto osmdesát korun později jsem získal osm podobenek své maličkosti, cítil jsem se připraven na souboj s byrohydrou a směle zamířil v obecní úřad.

Co vám budu povídat – u první přepážky je možné získat prozatímní občanku a požádat o novou. Potřebujete vyplnit dva formuláře, přiložit podepsanou fotku a k nahlédnutí půjčit rodný list. Paní středního věku mi všechno vysvětluje, všechno ví a pokud je to vůbec možné, vypadá, jako že jí její práce baví. Za pět minut je hotovo, získávám prozatímní doklad totožnosti a přestávám tak být mužem bez identity. Na novou občanku si mám počkat tři týdny, což je sice docela opruz, ale chápu, že tahle paní za to nemůže.

Přepážka číslo dvě: Řidičák. Ukazuji svou právě nabytou skoroobčanku, vyplňuji kratičkou žádost, předávám fotku. Paní chvíli tančí prsty po klávesnici a za pár desítek vteřin mi předává řidičák nový. Přijatelný poplatek sto korun platím bez námitek.

Zbývá mi už jen poslední z pro dnešek vytyčených úkolů, a to ten, kterého se obávám nejvíce – zajít do spořitelny a zažádat si o novou platební kartu. Dvě ze tří spořitelních přepážek jsou bez zákazníků, tak obsazuji bližší z nich a paní za ní vysvětluji svou situaci. Chápe, kýve, píše, tiskne, já jen vyrobím dva autogramy a získávám příslib, že za týden bude moje karta na světě.

Abych to shrnul: Celkem jsem před přepážkami strávil snad dvacet minut a vyřídil jsem vše potřebné bez jakýchkoliv problémů. Žádná z úřednic mi sice nenabídla orální sex, ale tím snad výčet možných důvodů k nespokojenosti končí. Nevím, možná je to tím, že jsem větší část této anabáze podstoupil na malém městě a ne v Praze, možná je to mým nesmrtelným šarmem a okouzlující povahou. Ale chci vám říci jednu věc – kdyby všechno v naší společnosti fungovalo jako mnou dnes navštívené úřady, byli bychom o hodně dál.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>