Dávkovač smradu

Osobně

Pondělky jako celek patří spíš k těm horším vynálezům v historii lidstva, a tak není divu, že se většina z nás utíká ke vzpomínkám na doby, kdy všechno bylo skvělé a perfektní, t.j. byl víkend. Ovšem můj víkend začal věru nedobře…

V pátek v podvečer, pokud si vybavujete, nebyla úplně zima. Ba naopak. Do autobusu, který mě měl odvézt na maloměsto, jsem nastoupil pouze v tričku (myšleno na horní polovině těla; spodní polovinu těla jsem měl zahalenou zcela v souladu s běžnými krajovými zvyky). Zabírám si jedno z mála volných sedadel, kde je dost místa na nohy. Oknem sleduji frontu nastupujujích a přemítám, kdo z nich si asi přisedne a bude mi dělat společnost.

Vidím kamaráda Třeňu, to by byl dobrý parťák na cestu. Vidím Elišku, sestru jednoho známého, která kdysi točila v jedné maloměstské hospodě pivo, i to by byla milá společnice. A kdyby bylo nejhůř, klidně by si vedle mě mohla sednout i támhleta neznámá holka, která sice vypadá trochu hipísácky, ale má obří prsa a obří výstřih, říkám si. Ale osud nepřeje mému sociálnímu inženýrství: Dřív než kdokoliv z trojice jmenovaných si ke mně přisedá muž o něco starší než já a přibližně stejně velký. Chápu, že taky potřebuje místo na nohy, a tak neprotestuju. Ale pak se nadechnu a poznám, že jsem udělal chybu.

Chlapík má na sobě svetr. Nijak zvlášť slušivý ani ohavný, prostě svetr. A i skrze svetr cítím poměrně výrazný pach potu. No, co už… Otráveně vyndavám z batohu knihu, dávám se do čtení, autobusák řadí jedničku a rozjíždíme se, však těch čtyřicet minut nějak přečkám.

Cha! Zapadající sluníčko má ještě sílu, opírá se do oken autobusu vší silou a chlapík vedle mne se začíná ošívat. Po patnácti minutách cesty vyvrcholí jeho ošívání se tím, že si sundá svetr. Jsem nepřipraven a schytávám vlnu smradu naplno. Když se uslzenýma očima na svého spolucestujícího podívám, zjišťuji, že pod svetrem měl takovou tu umělohmotnou košili, která si s potem věru nerozumí.

Zatínám rty i nosní dírky a dál si čtu. Chlapík si dál smrdí, ale zjevně není zcela spokojen. Když jsme na deset kilometrů od maloměsta, začne si košili rozepínat a je zjevné, co bude následovat: Tričko. Asi ne umělohmotné (nemám sílu se podívat), ale vydatně nasáklé odérem, ze kterého by se udělalo šoufl i soudnímu patologovi.

Když vjíždíme na hranici maloměsta a vypadá to, že hůř už být nemůže, ukáže se, že může. Ten dobrý muž si tak jako povytahuje rukávy trička a klepe jimi, aby svá tělesná zákoutí opravdu dobře odvětral. To už naštěstí jsem u dveří; ani nečekám, až autobus na zastávce definitivně zabrzdí, vyskakuji a končím v kotoulech na dlažbě. Můj pád se zastaví někde na hranici výfuku autobusu; lačně nasávám zplodiny letitého dieselu a jsem šťasten.

Neříkám, že to byl nejhorší spolucestující v dějinách. Ta dívka, která si onehdá na sedadle vedle mě během cesty osmkrát poblila kalhoty, byla ještě o stupínek horší. Ale ty kapitoly, které jsem během páteční cesty četl, si stejně budu muset přečíst ještě jednou – nějak si nedokážu vybavit, o čem to vlastně bylo.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

11 thoughts on “Dávkovač smradu

  1. Lobo,cekal sem,ze pod kosili bude takove to bile sitovane triko. S temi vetsimi oky. Pan zas takovy modesman nebyl :)

  2. mám ještě smutnější příběh: o dívce, která v autobuse poblila kalhoty MNĚ. Kromě svých kalhot, mikiny, bundy a dvou cizích zavazadel, to málem schytal i jezevčík v uličce. Bylo tenkrát dva dny po Silvestru a sama uznávám, že jezdit autobusem v takový termín je nerozum a hazard.

  3. alespoň vidíš z poloviny, co zažívám téměř denně..začínám v praze chytat sociální fobii. bojim se totiž přiblížit prakticky ke komukoli, protože nevim, jestli se zrovna nerozkládá…

  4. Na pot jsem po letitém nevlastnictví auta zvyklá, ale co mě dokáže spolehlivě vytočit, jsou dědci tuberáci. Takoví ti důchodci (a platí to pro obě pohlaví), kteří nejdřív chrochtavým zvukem nosohltanu nasají do krku obsah nosní dutiny a potom to se zachrchláním odkašlou. O kapesníku či ruce před ústy jim nikdo nic neřekl, takže to šalina obvykle schytá naplno…

  5. PedroPo: já jsem se obával, že bude mít tílko, to by bylo ještě horší:-)
    psice: když se věnuješ adrenalinovým sportům, musíš něco podobného čekat:-)
    baryk: pořiď si protichemický oblek!
    squire: ve skutečnosti jsou tihle lidé placeni velkými výrobci léků a šíření infekcí mají na plný úvazek!

  6. Ale jejich bacily jsou mi ukradené, mě se jen tak něco netkne (na to, aby mě dostal, musí mít virus výcvik přežití jednotek SEAL), ale zvedá se mi kufr z těch zvuků! Bydlím na konečné, takže než dojedu do města, tak uslyším to chrkfrrrprd chrochty ghrchrrr chrlá cca dvěstapětaosmdesátkrát a to už vyžaduje pevné nervy:(

  7. USMC má jako vždy radu, vytáhni jednu Relay-ku, zlom v polovině, první polovinu zasuň do pravé nosní dírky, druhou polovinu do levé nosní dírky a přežiješ i týden zemřelého člena východního etnika. Ale počítám, že asi nekouříš, co ?

  8. squire: to chce sluchátka s nějakým hlasitým technem, to důchodce odpuzuje:-)
    extláča: jako na potvoru mám doma jen nějaké kubánské doutníky a ty bych si do nosu rvát nechtěl…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>