Tři pohřby a žádná svatba

V posledních několika týdnech zemřeli tři lidé. Všechny jsem znal, každého jinak, a samotného mě zarazilo, jak jsem smrt každého z nich vnímal odlišně.
Někteří lidé se skoro pohoršovali nad tím, že smrt spolužáka ze základní školy se mnou neudělala skoro nic. Nepřijde mi to divný. S Honzou jsem chodil do třídy od svých šesti do deseti let, a vídali jsme se i poté, protože bydlel pár metrů ode mně. Bohužel – jak stárnul, měnil se dost podstatným způsobem k horšímu. Všichni jsme ho znali jako trochu oplácanýho kluka, a najednou odešel z domova, a když jsem ho čas od času potkával v Praze, většinou se válel někde na Míráku nebo na Andělu, z původní hmotnosti mu zbyla tak možná třetina a volný čas trávil somrováním na kolemjdoucích. To, že v něčem jede, bylo nad slunce jasnější. Nedí divu, že když mi jednoho dopoledne telefonovala maminka a šokovaně mi sdělovala, že ve vývěsce na náměstí visí Honzovo parte, zůstal jsem úplně v klidu. Oficiálně šlo o „náhlé úmrtí“, ale na co může náhle umřít třiadvacetiletej kluk, kterej je na drogách? Sorry, Honzo, ale ani mi tě není líto.

Trochu jinačí to bylo s tetou. Umřela minulý týden, a taky náhle – prostě jí zničehonic selhaly plíce. V padesáti šesti letech. Než přijel doktor, bylo po všem. Ale ani tady nemůžu říct, že by mě to asáhlo nějak hluboce. Teta ani nebyla moje pravá teta, byla to prostě paní, kterou jsem znal od malička, kamarádka mých rodičů – určitě každý z vás má takovýchto „tet“ několik. Potkal jsem se ní tak pětkrát do roka a nějaký hlubší vztah těžko mohl vyklíčit. Nicméně aspoň jsem jí šel na pohřeb, i když pohřby nemám rád a většinou mě na nich něco nutí do smíchu. A pohřeb to byl podle všeho podařený, protože lidí přišlo až běda a kromě mě a bráchy brečeli snad skoro všichni…Později jsme se s bráchou shodli, že nás tetina smrt ani pohřeb nedojal vlastně vůbec, ale jen nám bylo strašně líto čerstvě ovdovělého strejdy. Tenhle pán měl svojí ženu strašně rád a byl úplně zlomenej. Je strašně smutný vidět takovýhleho chlapa (dva metry a přes metrák váhy) naplno brečet a nedokázat mu nijak pomoci.

Paradoxně nejvíc líto mi bylo smrti člověka, kterého jsem bohužel neznal osobně. Asi jste si před pár týdny všimli, že v novinách i televizi se zmiňovali o tom, že zemřel pan generál Alois Šiška. Klidně mě můžete mít za blázna, pokrytce nebo falešného romantika, ale já byl z jeho odchodu vážně smutný. Pro ty, kdo ho neznají, jen připomenu, že generál Šiška byl prostě HRDINA. Jeden z těch, kteří za války utekli z protektorátu a postavili se Němcům se zbraní v ruce. Letec, pilot bombardéru, muž s neuvěřitelným životním příběhem. Když jeho letadlo sestřelili, dokázal přežít šest dní na člunu v Severním moři – v prosinci! Němci ho zmoře vylovili zcela omrzlého a jen náhoda ho zachránila od amputace nohou. Po konci války prošel spoustou operací u geniálního chirurga McIndoea a nohy mu zůstaly. Všemu tomu utrpení se mohl vyhnout – kdyby byl zůstal doma a nešel dobrovolně válčit. Takový chlap má můj obdiv a jeho smrt vnímám jako ztrátu. Kdo můžete, přečtěte si jeho knížku KX-B neodpovídá. Je super.

A co jsem tím vším vlastně chtěl říct? Jestli si myslíte, že taková koncentrace úmrtí mě nějak donutila, abych přemýšlel o životě a uvědomil si jeho pomíjivost, tak to nedonutila, nepřemýšlel a neuvědomil. Ale je to prostě smutný, že někteří lidé odcházejí tak nečekaně.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>