Čekám předvolání

K panu prezidentovi

Cesta, kterou ještě do konce září budu docházet do korporátní budovy, je mimořádně odpudivá. Úzký pruh asfaltu, v němž psí houna poklidně plují obřími kalužemi narkomanské moči. Tu a tam nějaká zapomenutá několikanásobně použitá jehla na jedno použití, vybrané kabelky okradených důchodkyň, bordel. Z jedné strany drátěný plot, z druhé vysoká cihlová zeď. Ano, všichni bychom raději chodili jinudy, ale to by bylo o čtyři minuty delší a to je nepřípustné.

I šel jsem onehdá touto stezkou zla, když se přede mnou zjevili tři nebo čtyři malí kluci. Podvědomě jsem sevřel čelisti a peněženku, ale ouha – nešlo o členy brutálního dětského gangu, ale prostě a jednoduše o malé kluky. Tak osmi až desetileté, tipl bych.

Pane, pane, pomůžete nám? volali na mě. Nasadil jsem tázavý výraz, jako vždy, když něčemu ne zcela rozumím (za mých středoškolských studií si ho dostatečně užila například učitelka chemie). Kámoš vylezl nahoru a teď se bojí dolů, přispěchal s vysvětlením jeden klučina a pro jistotu ukazoval prstem k místu, kde ulička tak trochu zatáčí.

Nu ano. Vedle té cihlové zdi, o které jsem mluvil, stojí pouliční lampa. Bleskově jsem odhadl, co se přihodilo: Chlapec dokazoval ostatním svou mužnost tím, že vyšplhal na lampu. Pak z ní skočil nebo přelezl na vršek zdi. A pak zjistil, že dostat se ze zdi zpět na lampu je mnohem těžší. A že dostat se ze zdi na zem by zřejmě obnášelo volný pád a pak nějaké sádrovací orgie. Takže seděl nahoře na zdi, bůhvíjak dlouho, a tvářil se nešťastně.

Ulevilo se mi, že situaci lze vyřešit tak snadno. Kdyby šlo o nějakou zástavu tepenného krvácení, tracheostomii nebo opatrné vkládání vnitřností zpět do dutiny břišní, pravděpodobně bych se ocitl v úzkých, musel improvizovat a nedopadlo by to dobře. Takhle jsem prostě přistoupil ke zdi a natáhl ruce.

Víte, že malý jsem pouze co do ega, nikoliv co do tělesné výšky. Když si stoupnu na špičky a zvednu ruce, dosáhnu, co já vím, tak na dva metry šedesát, možná víc. Přesto mi ke klukovi na zdi tak třicet, čtyřicet čísel chybělo. Následovala tedy krátká konverzace. Já ho přesvědčoval, ať skočí, že ho chytnu. On tvrdil, že se bojí. Jeho kamarádi mě varovali, že je těžký. Já se tomu zvesela zasmál. A tak pořád dokola, až nakonec chlapec nevydržel, odrazil se a skočil, já ho chytil, a protože těžký nebyl, tak jsem ho i udržel a vrátil zpátky na pevnou půdu.

A tím příběh končí. Kluci mi poděkovali, nasedli na kola a zmizeli dělat neplechu někam jinam. Já prokličkoval mezi exkrementy do kanceláře a dal jsem si kávu. A protože se blíží 28. říjen, kdy pan prezident uděluje vyznamenání, čekám na telefonát z Hradu, abych si oblékl něco přijatelného a pro nějaký ten metál za záchranu klučičího života se zastavil.

Buďme upřímní, na Řád Bílého lva to není, ale na medaili Za hrdinství nebo aspoň Za zásluhy by to stačit mohlo, ne?

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

14 thoughts on “Čekám předvolání

  1. Esi Ti nedá ňákej metál Venda, máš ho u mě!

  2. no záleží, z jaké rodiny byl ten chlapec… Každopádně když se nad tím tak zamýšlím, napadá mě, že tohle by byl spíš origo balící fígl pro subtilní slečny! Představ si situaci: 3 kamarádky 90-60-90 oblečené v tílcích a kraťáskách tě chvíli přemlouvají, jestli by ti mohla do náruče skočit striptérka, která chtěla dělat machry, že dovede šplhat na lampu stejně jako kolem tyče…

  3. Já podle titulku zadoufal, že očekáváš předvolání k armádě.
    Ovšem předvolání k velkýmu Vénovi jest pro mne zklamáním, tam chodí skoro každej.

  4. mééééééé ten chlapeček byl asi pěkný neřád, z toho řád nekouká, mééééééé

  5. spoon: to jsem chtěl slyšet!
    Janice Palice: zásadně s sebou nenosím neužitečné věci:-)
    idol: a to je mi pěkné.
    psice: to zní jak nějaká tvoje fantazie z dob puberty :-)
    Sejra: na armádu jsem již příliš stár – a navíc ta česká nemá bezpilotní Predatory, k nimž bych chtěl v případě potřeby nastoupit:-)
    Václav Klaus: méééé, to je zlá a zlomyslná výmluva, pane prezidente!

  6. mě šokuje, že ještě chodíš do práce, bushíš do klávesnice. tvoji rodičové ti vštípili nějaký východní mravní kodex?:)

  7. časy se mění, kdysi bychom jako malí chlapci sestřelili kamaráda dobře mířenou ranou šutrákem, a teďkonc se ty malé rychlé šípy baví tím, že dodávají sebevědomí potřebným … to je doba

  8. myslím že dostaneš nanejvýš řád zlatého houna!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>