Blouznivci našich hor

O zlých samotářích

„Kondiční trenér mi řekl,“ vypráví enimen a stejně jako já a kamarád-sklář se nepatrně zadýchává, neb jdeme už šest kilometrů ostrým tempem do kopce a sněhem, „že základem všeho je nežrat knedlíky a omáčky. Což jsou moje nejmilejší jídla. Takže teď obědvám řeckej salát a cejtím se jak debil.“

Možná ještě z úvodní scény nemáte přesnou představu o ději, a tak to hned napravím. Na dnešek jsme si naplánovali přechod jednoho z brdských hřebenů, gentlemanské osvěžení v autentické vesnické hospodě a následně přechod nazpět. V součtu to vycházelo na hezkých cca 22 kilometrů, což v kombinaci s frišným mrazem a ranním sněžením patrně bylo důvodem, že na pomyslné startovní čáře jsme se navzdory hrdinným prohlášením dalších přátel sešli jen my tři hrdinové. To je jedna věc. A enimen propadl kouzlu běhání, absolvoval nespočet půlmaratónů a dalších podobných věcí, o kterých se ve slušné společnosti nemluví, a nyní je údajně v plném tréninku na nějaký velkolepý jarní závod. To je druhá věc a nic dalšího snad už vysvětlovat není třeba.

O mnoho šlápot ve sněhu a při podklouznutích polohlasem pronášených kleteb později bereme za kliku vysněné hospody. Hlasitě zdravíme a úlevně dosedáme. Za pípou stojí sympatická žena, o níž je již na první pohled jisté, že toho v životě zažila dostatek. Na nic se neptá a začne točit hostomickou dvanáctku; což je podle mých aktuálních měřítek čin zcela postačující například ke svatořečení. Jediný přítomný štamgast se s námi dává do řeči a z rádia huláká Michal Tučný.

Jen pár vteřin poté, co se vzduchem prolne cinknutí našich půllitrů, se enimen v hrůze chytí za tvář a zhroutí se do sebe. Na tabuli s aktuální nabídkou je totiž krasopisně vyvedeno jediné jídlo. Svíčková s knedlíkem.

Paní výčepní i pan štamgast účastně zjišťují, co se mu přihodilo – a enimen je zajíkavě informuje o svém jídelníčku, o půlmaratónech a o tom, že svíčková je jeho naprosto nejmilejší jídlo ze všech. Na podobné věci zde lidé nejsou zvyklí (přeci jen, jde o kraj, kde muži nosí kníry a některé ženy k tomu také nemají daleko), ale přesto se dokážou do jeho situace vcítit a hbitě navrhují náhradní řešení.

„Tak si dej rum,“ říká pan štamgast. „Ten má plno vitamínů.“ Návrh to není špatný, ale paní výčepní jej přebije, když se rozpomene, že kdesi v útrobách kuchyně je ještě poslední porce číny s rýží od včerejška. Enimen děkuje nebesům a za chvíli se všichni tři pouštíme do jídla, ne nepodobni smečce vlků, trhajících trudně bečící ovci.

Jestli znáte ten pocit pohody, který se vás zmocní, když po lehce náročnějším zimním pochodu zapadnete do hospody, kde jsou naplno roztopená kamna, a nacpete do sebe jídlo a pivo, tak víte, jak jsme se cítili v příštích skoro dvou hodinách. Počet štamgastů se navýšil, z kuchyně vyšel a pár panáků si dal i mistr kuchař a rádio bylo nahrazeno přímým přenosem současného národního sportu číslo jedna, tedy biatlonu – takže se valná část našeho stolu mohla učeně přít o tom, co za věci by se dalo provádět s Dorotheou Wierer.

Pak je čas odejít a má to nádech frašky. Za oběd, čtyři dvanáctky a kávu mi paní výčepní napočítá 143 Kč. Podobně absurdní částky požaduje i od kamaráda-skláře a enimena, takže si nejsem zcela jistý, zda v těchto končinách lidé již plně pochopili princip uživení se.

„Tak ať na maloměsto dojdete v pořádku,“ loučí se s námi ještě dojatý pan štamgast, který nás již možná v duchu adoptoval (nebo nás mylně považuje za vnuky, kteří ho přijeli navštívit, kdo ví).

„No, bude to ještě dlouhý,“ hučí pesimisticky kamarád-sklář, který se kromě piv zatížil i panákem slivovice a chůze do kopce je to poslední, na co má momentálně náladu.

„Dlouhý, ale hezký!“ trumfne ho pan štamgast a má pravdu.

„Bude to dlouhý a hezký. To je přesně ten slib, co bych nikdy nedal, protože bych ho nedokázal splnit ani z poloviny,“ říkám přátelům při prvních krocích venku.

„Splnit něco takovýho i jen z poloviny by byl kosmický úspěch,“ přitaká enimen.

Kamarád-sklář neříká nic, protože slivovice ho tlačí v játrech.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

9 thoughts on “Blouznivci našich hor

  1. To je příběh, ze kterého na čtenáře dýchne lidské teplo a dobrá sousedská atmosféra. Snad bude v příštím článku pokračování popisující stejně fundovaně i zpětnou cestu a příchod do domovské restaurace.

  2. Desperádo: kdepak, potrpím si na příběhy s otevřeným koncem!
    baryk: žes neřekl, mohli jsme skočit na jedno do Školky!

  3. Já vám kluci závidím!
    A ta hluboká moudra a životní rady od štamgasta, úplně se mi orosilo oko…

  4. Sejra: hlavně ty Hostomice 12, to ti vřele doporučuju!

  5. Že bych letošní čundr naplánoval do okolí maloměsta? Minimálně dobrými pivy se to tam jenom hemží, dobré lidi jest tam také možno potkat;-)

  6. Sejra: dej včas vědět, ať se můžu připravit:-)

  7. Po náročnějším pochodu, roztopených kamnech, svíčkové a pivu si dovedu představit jen spánek – v tom horším případě čelem v talíři se zbytkem omáčky…

  8. psice: to je smutný důkaz toho, že ženy nemají představivost dostatečně rozvinutou!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>