Časem tlačen

Země příběhů ze mě

Vidím to, jako by to bylo dnes – snad proto, že to dnes doopravdy bylo. Popatřil jsem na kalendář a zneklidněl jsem jak katolický kněz, když se před ním ministrant ohne pro kadidlo: Uvědomil jsem si totiž, že je poslední den v měsíci a moji nepočetní, leč o to náročnější čtenáři již jistě netrpělivě poposedávají v předtuše kvalitního humoru.

Hlavou mi v rychlém sletu probleskla všechna ta fantastická dobrodružství, jichž jsem se v posledních týdnech zúčastnil: Ta přísně utajovaná online pitka na oslavu narozenin legendární Mek Bílové, o níž ovšem psát nesmím, neb se během ní děly a byly vysloveny věci, na které veřejnost ještě není připravena. Nebo ten poučný výlet s kamarádem-sklářem na Zlaté dno, o němž ovšem psát nebudu, protože na tomto trampském svatém místě jsme kromě několika dalších kamarádů nalezli i sud piva a výsledek byl značně předvídatelný. Ne, ne, nic z toho pro vás není dost dobré; zasloužíte si něco lepšího, nebo alespoň jsem to tak cítil.

Samozřejmě, dobrým příběhům je potřeba chodit vstříc. I nelenil jsem a vyrazil na autobus do hlavního města. Jak už z mých zápisků víte, to bývá hotový důl na příběhové diamanty – ale dnes jsem narazil jen na totální hlušinu: všichni spolucestující by se z fleku mohli stát příslušníky indiánského kmene Apatičů a i řidič si rádio zapnul až ke konci cesty.

Pak, během přesunů po Praze, se na mě Štěstěna usmála: Na zastávce X mezi místy Y a Z přistoupila do MHD dvojice mladých, asi tak šestnáctiletých pankáčů, můžeme jim říkat A a B. A zatímco exemplář A byl nezajímavý, exemplář B v průběhu jízdy vytáhl ze svého umolousaného batohu knihu. Konkrétně staré vydání Knihy lesů, vod a strání. Čekal jsem, že si z ní vytrhne stránku a využije ji k ubalení cigára nebo sepsání protikapitalistického manifestu, ale nemohl jsem se mýlit víc. Punker otevřel knihu na založeném místě a několik stanic si opravdu soustředěně a se zájmem četl – asi aby mohl spolubydlícím ve squatu vyprávět, o čem to celé je, alespoň v kostce.

Povzbuzen tímto náznakem zážitku, vstoupil jsem do tramvaje. Kromě řidiče uzavřeného v hermeticky utěsněné kabině ji obývali jen dva bezdomovci. V takových chvílích člověk ani nedýchá, a není to napětím – ale podobně jako pankáč-poeta, i tito dva muži bez přístřeší se vymykali zajetému stereotypu. Ztišenými hlasy se přeli o něco mimo můj obzor a dokonce ani nejeli na konečnou, takže jejich příběhová výtěžnost byla nulová.

Jediné, co tedy nakonec dnešnímu dni dodalo šťávu, byl vzkaz, který jsem našel v mailu. Dozvěděl jsem se z něj, že vánoční dárek pro Horsta a Trudi je na cestě. A protože vím, jak je těžké dětem vymyslet něco originálního – a zároveň doufám, že ani jeden z nich to tady ještě pořád nečte – rád vám povím, co to je, ať se inspirujete. Ani barbíny. Ani nové mobily, kdepak! Děti dostanou krabici sušeného hovězího. Tak nějak si myslím, že by je to mohlo překvapit.

Já vím, já vím. Moji nepočetní, leč o to náročnější čtenáři teď poposedli znovu, tentokrát zklamaně. Tenhle nekoherentní text že je předvánočním Smutným příběhem? Ale, jářku, doba je zlá a lidé jsou špatní. A, jak by řekl Felix Slováček, kdyby koktal: Co se dá Dádě dělat.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

7 thoughts on “Časem tlačen

  1. Je fajn mít v té dnešní nejisté době aspoň pár jistot, např. v podobě pravidelného občasníku aj. :-)

    Jen u těch dárků, nevím, jestli jde vždy hlavně o překvapení. I když na druhé straně – kdo by nechtěl sušené hovězí,,, :-)

    Mimochodem, před časem jsem natrefila na Klub blogerů. Není to sice nic podobného, jako za časů bloguje, ale mohlo by tam na Tvůj blog pár dalších lidí natrefit. Nejvíc jsou tam blogy ze zrušeného blog.cz, ale je nás tam teď nově nahlášených už i několik pozůstalých z dob dřívějších.

  2. nominek: co mě ale udržování těchto vašich jistot stojí duševních sil! o Klubu blogerů jsem nevěděl, díky za tip, ale na podobné taškařice už se cítím starý (teď by měl extláča radost)…

  3. Lobo, kdybych nebyla o pár let dřív narozená než Ty, tak bych Ti to s tím stářím zbaštila. Ale…
    Ponechám si pro sebe přednášku o tom, kterak právě to udržování našich jistot Tvé duševní síly jistě nezakrytě omlazuje a jen podotknu, že ten Klub je bez nároku na jakoukoli činnost. Jen se tam nahlásíš a už tam nikdy nemusíš ani vkročit. Pouze se tam budou zobrazovat Tvoje nové články a může si je přečíst i pár nových čtenářů. Není to agitka, jen si myslím, že je škoda být tak poztráceni v blogosféře. :-)

  4. Bezva plán, jak děti převést z mluvení na soustředěné požvykování. Jestli s tím tedy nemáš nějaké jiné plány – podle těch pár indiánských zmínek by nepřekvapilo, kdyby byly vaše děti odsouzené k tradičnímu vydělávání hovězích kožek po zvyku apačských squaw…

  5. Jako jeden z těch mála vytrvalých a náročných čtenářů jsem nad tímto Smutným příběhem mírně pozdvihl levé obočí, což činím vskutku málokdy.
    Nicméně k závěrečné zmínce legendárního Felixe Slováčka malá nevtipná poznámka:
    Je to divná herečka, co na natáčení přijede na koloběžce napůl oblečená a napůl nahá, nasazuje si plešatou paruku a do spánku si dává čudlík, točí podivným prstýnkem, tvrdí, že cestuje časem a že neumí vyslovit R, navíc žije s mumifikovaným saxofonistou. To má být ta Dáda?
    Kdepak, to je Patrasovic Dada!

  6. nominek: staří čtenáři mi stačí, dost jsme toho spolu prožili :-)
    Psice: žvýkání kůže je novou progresivní náhradou za žvýkání kapra!
    AIF: stejně jako formuláře!
    Desperádo: Dada Patrasovic! to by bylo skvělé jméno pro jugoslávskou hadí ženu!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>