Goro, černý pes

S ruskou příchutí

Neříkám to často, vlastně jsem to neřekl ještě nikdy, ale nejdřív se nalaďme poslechem hezké písničky.

Že budou problémy, jsem vytušil už v momentě, kdy přede mnou to auto zastavilo. Vystoupila z něj Ruska nižšího středního věku a přibližně stejné zajímavosti – a s ní i, což bude jistě připadat vtipné zejména pamětníkům archaických antivirů, tři psi.

Minul jsem je a nevšímal jsem si jich takřka vůbec; veškerou svou (mo)mentální kapacitu jsem směřoval ke stanovení nejvhodnější přístupové cesty k zapeklité kešce, která se skrývala kdesi v přilehlých lukách, bažinách a křovinách. Leč pak jsem zpozornět přeci jen musel, neboť jsem za sebou zaslechl zlověstný zvuk. Ohlédl jsem se a vskutku: jeden ze psů, shodou okolností ten největší, se rozběhl mým směrem a, mohu-li tak soudit, z očí mu plál zlý úmysl. Rusalka se otočila, patrně to nechtěla vidět.

„Vůbec nemysli na to, že na mě skočíš, ty ksindle,“ řekl jsem mu v ústrety, ačkoliv jinak lidmi, kteří mluví se psy, spíše pohrdám. Pes vycítil mou morální a intelektovou převahu a rozhodl se mě nezardousit. Pokračoval jsem tedy ve svém původním směru, ale zcela spokojený a klidný jsem nebyl, neb pes mě v soustředných kružnicích obíhal a, jak už to tak němé tváře dělávají, neverbálně naznačoval, že by rád navázal bližší kontakt.

Ruslana udělala alibistický pokus o zjednání pořádku, tj. vychrlila naším směrem změť bukev, z níž jsem zachytil slova sabaka, durak a suka bljat, takže si dodnes nejsem jistý, zda hovořila na mě nebo na čtvernožce. Tak či tak jsme se od ní stále vzdalovali oba, a pokud jsem doufal, že Rusnici výhled na možné zaběhnutí psa přiměje k jakékoliv další aktivitě, nemohl jsem se mýlit více – zcela v duchu těch nejlepších tradic Rudé armády zjevně považovala 33% ztráty za vlastně hezký výsledek.

Zabočil jsem mezi stromy a na bahnitou cestičku. Můj čtyřnohý stín učinil zrovna tak. Konečně jsem sebral sílu si ho prohlédnout pořádně. V psích rasách se shodou okolností vyznám, a tohle byl přímo učebnicový véčépák (velký černý pes). Kráčel mi po boku a z jeho oddaného pohledu bylo jasné, že Rusava i dva zbylí členové smečky jsou pro něj již dávnou minulostí. Urazili jsme spolu asi půl kilometru a já si už začal zoufat – tohle se mi totiž děje pořád.

Pak se na mě však štěstí usmálo. Proti nám se mezi stromy vynořila pejskařka penzijního věku, doprovázená jorkšírem v háčkovaném svetříku. Véčépák strnul, pejskařka taky, jorkšír ne, bylť zřejmě debilní. Strnulost ovšem trvala jen okamžik, neboť vzápětí se véčépák dal do pohybu – a já zalitoval, že s námi nejde ještě sir David Attenborough nebo jiný význačný narátor.

Kdyby s námi byl býval šel, jistě by dokázal přesněji než já odhadnout, k čemu se schyluje. A procítěnými a barvitými slovy by hovořil o útoku lva na jehně a starou srnu, nebo o zběsilém pářicím rituálu mezi lvem, jehnětem a starou srnou. Já však viděl v nastalé situaci zejména příležitost.

„Tak si ho odvolejte, ne?!“ volala za mnou napůl vyčítavě a napůl vyděšeně penzistka. Podobně jako Mistr Jan Hus, ani já však neměl nic takového v plánu. Odbočil jsem do křovin, přeskočil potok, zdolal skalku, mlázím uháněl co nejdál a zakázal jsem si se ohlížet. Podle zvuků, které ke mně doléhaly, jsem pořád ještě nedokázal určit, který z komentářů Davida Attenborougha by byl přiléhavější. Ale já zůstal bezepsý a to je klíčové.

A pro tu kešku si dojdu někdy jindy.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 thoughts on “Goro, černý pes

  1. To mi připomíná kocoura našeho ruského souseda, který se taky vehementně chtěl zbavit svého páníčka. Při druhém pokusu o nastěhování si to ale obrazně a bohužel i fyzicky posral na Emově palandě a bylo po adopci. Snad to měl Goro rozmyšlený líp a v současnosti se válí po českém gauči, zatímco penzistka plete nový, větší obleček.

  2. Psice: poznal jsem Gora jen zběžně, ale mám pocit, že spíš se válí v pozůstatcích penzistky a obleček mu háčkuje jorkšír!

  3. A to je přeci jedno, jak přesně je to rozdaný.
    …důležitý je, že se má v čem válet a neni mu zima…

  4. Protože jsem altruista, myslím soucitně na ty druhé dva psy, kterým zmizel černý kamarád, životní druh. Podrug. Empaticky zakouším náhlou změnu jejich života a mým tělem projíždí pocit: Ura, ura, zbude na nás víc žrádla!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>