Jsou tři hodiny osmnáct minut. Ráno.

Přestřelka u O.K. Corralu

Ten zvuk mě pochopitelně vzbudí, protože je hnusný a hlasitý. Vzbudí i F., i Trudi sebou začíná nehybně šít. Jen Horst, toho času zahalen ve vysokých horečkách, zatím plus mínus klidně spí, ale za daných okolností to jistě nevydrží dlouho.

Mrouskající se kočky. Někde hodně blízko. Pokud jste ještě neměli tu čest a nevíte, jak to zní, tak si představte, jaký křik by asi vydávalo bolestivě umírající malé dítě. Na maloměstě bohužel poměrně častá věc (ty mrouskající se kočky, ne bolestivě umírající malé děti).
Jsou tři hodiny osmnáct minut. Sám sebe zkouším přesvědčit, že u těch skřeků dokážu usnout, ale ve tři hodiny dvacet minut drtím kletbu mezi zuby, seběhnu po schodech dolů, otevřu dveře, z předzahrádky seberu pár šutrů a vyrazím na ulici.

Támhle jsou! Jen pár metrů ode mne se hrbí dva kočičí stíny. Tázavě ke mně otočí hlavy, snad v očekávání misky mléka nebo přátelského podrbání, ale záhy seznávají, že jsou na špatné adrese. Jsem rozespalý, takže se dá pochopit, že prvním šutrem je minu celkem výrazně, druhým už jen o pár centimetrů. Následující sprostá nadávka je zasáhne přesně, ovšem bezbolestně.

Čtvernožci nečekají na pokračování. Jeden mizí ve tmě za plotem, druhý odběhne na konec ulice. Tam se zastaví a zkoumavě sleduje, co předvedu dál. Když vidí, že jeho směrem posílám svůj poslední kamenný projektil, rozhodne se pro definitivní ústup.

Vracím se do postele, zčásti rozmrzelý svou špatnou muškou, zčásti spokojený s dosaženým výsledkem. A zčásti zvědavý, jak bude asi reagovat soused, až se podívá na záběry ze své bezpečnostní kamery a na nich najde mne, kterak uprostřed noci zuřivě metám do tmy kameny a vulgarismy.

Následující noc se odehrálo něco podobného, ale kočky uprchly hned, jakmile jsem vyšel ven.

Noc poté probíhala klidně.

O dalším vývoji vás budu informovat.

(A  ještě jsem měl připravený jeden hezký příměr o kočkách a muslimech, ale moc se mi sem sémanticky ani sémioticky nehodí, takže si ho schovám na příště.)

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

10 thoughts on “Jsou tři hodiny osmnáct minut. Ráno.

  1. Poněkud mě vývoj tohoto příběhu znepokojuje, už teď čekám netrpělivě na pokračování.

  2. Sejra: pánvička Marty Kubišové by mne zajímala tak do roku 1975, maximálně 1980, pak už asi ne:-)
    Desperádo: já naopak jsem s vývojem spokojen!

  3. Nu, je třeba říci ( a tady je vidět rozdíl věkový) že já měl na mysli pánvičku kuchyňskou, zejména v situaci, kdy se na ní smaží řízek. Což tvoje přectava pánvičky hrubě nenaplňuje:-)

  4. „Trudi sebou začíná nehybně šít“ – jak to vypadá? Prosím popis!

  5. Sejra: myslels, doufám, psí řízek? :-)
    alenec: chtěl jsem napsat neklidně, ale přišlo mi to příliš mainstreamové!

  6. ten zvuk znám bohužel velmi dobře; s věrně popisovanou zvukovou kulisou sebou hybně šije Žmur a právě kolem té třetí…otázkou zůstává, co dělal inkriminované noci na Maloměstě a proč jsi po něm házel kameny…?!

  7. určitě si chtěl říct, že muslimové se mrouskaj jako kočky a ty hážeš kamením jako kluk z Gazy, viď ?

  8. kočky nejsou v dohledu, přestřelka našem Coralu probíhá následovně. Čas shodný. Já v kuchyni připravuji „míko“, Jacobi stojí u mojí nohy, buší do ní pěstičkama a řve „ne ty tato míko, mama míko“ … a když mu míko servíruju, odmítá ho převzít a řve „ne tata da míko, mama dá míko“, takže Matka podlehne útoku AlKajdy a vstane, převezme a předá míko a kleje jako pohan.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>