Maratónec

Tento příspěvek není o taveném sýru

Bývaly doby, kdy jsem byl novinářem – přesně v tom smyslu, který si většinová společnost pod pojmem novinář představí. V práci jsem celý den telefonoval lidem, které jsem nenáviděl a oni mnou opovrhovali, a z našich vzájemných hovorů jsem spřádal materiál pro hodnotné články.

Svými články jsem pak plnil noviny, přičemž v dobách největší produktivity jsem běžně měl na starostil 1,3 tištěné strany každý den. A do toho jsem denně tvořil aspoň jeden Smutnej příběh. A při tom všem jsem ještě stačil vést celkem normální život; t.j. chodil jsem nepravidelně do školy, pravidelně do hospody a tu či onde se mi podařilo přemluvit nějakou dívku ku společnému tělocviku.

Nazíráno zpětně, běžný den v té době musel mít něco okolo 80 hodin. A pak někdo (zřejmě Evropská unie nebo OSA nebo podobná zločinná organizace) rozhodl, že se den významně zkrátí. Nechápu, že se tomu sdělovací prostředky nevěnovaly více nebo že se proti tomu nesepisovaly petice, podobně jako kvůli střídání letního a zimního času. Protože, jak jsem dnes před zrcadlem zjistil zkoumáním svého pozadí (či snad přesněji řečeno očního pozadí), na kvalitu mého života mají tyhle osekané dvacetičtyřhodinové dny dost nihilózní vliv.

Ráno je to ještě dobré: Vstávám za kurvopění, hohó, v kuchyni si poslepu splácám nějakou snídani, dokonce i první pracovní hodiny bývají snesitelné – a pak se najednou něco zlomí, protože přijdu z oběda a ještě než si stihnu dodělat kávu na vytrávení, je pět večer. Buď máme u kávovaru červí díru nebo mne z nějakého zvráceného důvodu unášejí Vesmírní lidé, nevím. Jedinou jistotou je, že vždy s hrůzou sleduji, že jsem zdaleka nestihl všechno, co jsem chtěl.

To by ještě nebylo tak zlé, ale poměrně často vidím, že jsem nestihl ani to, co jsem musel. A to pak znamená pokořující práci v autobuse nebo doma v noci, když už děti i F. spí, a já z posledních sil buším do klávesnice a bojím se dojít si pro kafe, protože je mi jasné, že by mne červí díra připravila o dalších pár hodin.

Tímhle tempem tu svou knihu nedopíšu, to je jasné. A jsem tím stejně znepokojen jako vy.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

13 thoughts on “Maratónec

  1. To je ale škoda – ten sýr mám docela ráda…

  2. F.: budiž mu přáno!
    asTMA: a co je moc, to je příliv!
    Quanti: já s ním mám spojenou jednou alkoholovou historku, která se naštěstí nestala mně:-)

  3. Já mám tu červí díru doma. V kolbence mám naopak nějaký natahovač času, protože tady se všechno příšerně vleče – jen mezi snídaní a obědem uteče podle mého názoru cca 15 hodin. Zato doma! Přijdu ve čyři dom, umelu kafe, připravím french press, zaliju, scedím, zamyšleně popiju, přehraji si plán práce, co mne čeká a najednou je večer. Fakt divný.

  4. lobo, Sejra: podle vašich svědectví to vypadá, že se černá díra nálézá na dně kávového šálku. Stačí tak málo, zpomalit a nalít do něj něco jiného! Třeba opiový odvar. Nemám zkušenosti, ale myslím, že den by se natáhnul o několik hodin, protože pouhá pochůzka na toaletu by trvala celou věčnost…

  5. Psice: já na toaletu chodím i bez opia hrozně dlouho – máme jí o patro níž a schody fakt nejsou můj kamarád, navíc je zamčená a zámek už skoro nefunguje, takže vnikání na záchod se podobá procesu otevírání vrat u trezoru ve Fort Knoxu:-)
    Ale konopí na zahradě dozrává, takže možná něco bude. A mohu jeho konzumaci svézt na tebe!

  6. F: :D … jak bych mohl, už chybí jenom kousíček a ono to docvakne, do dúchodců a mrtvol se nekope ;)
    Lobo: mám na to recept … dělej jenom to, co tě baví … červí díry se zatáhnou a přestanou odsávat … a můj učitel mi na to kdysi řekl „děláš chybu, když si myslíš, že jsi všemocný“ (což bývá vedlejší příznak nespoutaného mládí) … no a čtvrtá dohoda říká „dělej vše jen tak, jak nejlépe právě dovedeš, né lépe“

  7. Sejra, psice: své červí kávy se nevzdám!
    Quanti: děláš dobře, je to jedna z těch mazlavých historek vedoucích ke ztrátě chuti:-)
    extláča: recepty jsou jedna věc, ale mě spíš zneklidňuje tvůj pozastavený web, co si o tom mám myslet? smůla nebo náhoda?
    baryk: dělání, dělání, všechny smutky zahání!

  8. Lobo: ále … slepička a kohoutek … abych web mohl obnovit, musel bych znát heslo do mailové schránky, kam mi přišla výzva k platbě, kterou jsem tam dostal … a když nad tím tak přemýšlím, už pro mě není tak důležitý, abych se domáhal hesla, faktury, platby a pak přispěval na web, kam chodí jenom spamroboti … no co už, zesnul v pánu a je to můj třetí … a jak známo čtyřikrát a dost se neříká. Jak pravila Smilla, terminace blogu se stane pojmem klasické psychologie a pro mě i stupněm duševního rozvoje. Takže nadále budu občas exhibovat tady a jinde v komentářích.

  9. extláča: to je trochu škoda, pár věcí mě tam upřímně bavilo, i když jsem nemohl komentovat:-) ale svým způsobem je to osvobození, rozumím tomu!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>