Muž vs. divočina

Kdo chce přežít, musí být nemilosrdný

Když o tom tak přemýšlím, mravence jsem vždycky choval v úctě. Ta jejich organizace, ty jejich obří a vymakané stavby! A třeba Ferdu, práce všeho druhu, jsem v dětství vysloveně obdivoval a chtěl jsem být jako on – patrně mě fascinovalo, že toho tolik dokázal, i když si věčně hrál s Pytlíkem.

Jenže všechno má své meze, a když se nám před časem začali mravenci objevovat v bytě, zpozorněl jsem. Začali opatrně: jeden či dva zvědové se opatrně potloukali po kuchyni a tvářili se tak, že kdybych nevěděl, co jsou zač, klidně bych jim uvěřil, že se ztratili. A nezašlápl bych je. Postupně ale jejich drzost rostla a objevovali se v cca pětičlenných skupinkách. Ještě pořád jsem je zvládl regulovat pomocí pantofle, ale už jsem u toho trochu brblal.

Pak přišlo několik dní, kdy se tyto malé skupinky objevovaly v krátkých intervalech. I zakoupili jsme biolit, ať je klid, vypátrali nejčastější mravenčí přístupové stezky a učinili patřičná opatření. Trochu to pomohlo. Ale zjevně jsme usnuli na vavřínech předčasně. Mravenci, patrně vedení reinkarnovaným Rommelem či jiným geniálním stratégem, se rozhodli, že je potřeba rozvinout frontu. A tak, když jsem jednou v zamyšlení vzhlédl od počítače, užasle jsem sledoval černou vlnu, kterak se řítí přes náš práh.

Nebyl čas na humanismus, naopak: Biolit jsem měl při ruce a s jeho pomocí jsem rozpoutal malý mravenčí holocaust. Když se oblaka jedovatých plynů zvedla, napočítal jsem necelé tři stovky mravenčích mrtvolek – a v dalších hodinách a dnech se ještě tu či onde nějaký menší přeživší oddíl objevil a byl zdecimován. Rád bych si myslel, že už šlo o vítězství konečné, ale nejsem si tím jist – kdykoliv vylezu na terasu, tak se tam pár zdánlivě nevinných dobyvatelů lstivě promenáduje a možná prostě jen čekají, až vypadneme na dovolenou.hmyzi vladci

 

 

 

 

 

 

 

 

Na druhé straně, takové vlaštovky jsem neměl rád nikdy. Jak výsměšně seděly na drátech, aby nám daly najevo, že prázdniny už pomalu končí! Jak schválně létaly nízko, aby pršelo! V mých očích to byli ti nejhorší ptáci ze všech, ještě spolu s jiřičkami, protože rozdíl mezi nimi jsem si nikdy do hlavy nevtloukl (ačkoliv teď mě jeden napadá! Po vlaštovce přeci Němci i Japonci pojmenovali své stíhačky Schwalbe a Hien, zatímco jiřičku zcela ignorovali).

Každopádně, před pár dny mě probudil zlý, zlomyslný zvuk. Znělo to zčásti jako klubající se Vetřelec a zčásti jako skřípění cédéčka, když ho do mechaniky vložíte obráceně. Povzdychl jsem si, pomyslel si něco o tom, že ani zpěv ptáků už není, co býval, a pokusil se znovu usnout. O pár hodin později mi F. ukázala, že si v rohu okna od naší ložnice stavějí vlaštovky (nebo jiřičky) hnízdo.

Opět nebyl čas na humanismus: Bylo by sice hezké mít čerstvá vajíčka takhle hezky po ruce, popřípadě počkat, až se z nich vylíhne něco, co by se dalo ugrilovat, ale přeci jen – bílá fasáda je bílá fasáda. A tak jsem k oknu vetknul provázek, do něj zavěsil cédéčko a s uspokojením sledoval, že se ve větru točí tak, že to přišlo strašidelné i mně. Sem už vlaštovky (nebo jiřičky) nepřiletí, řekl jsem si pyšně, a možná jsem to řekl i nahlas.

A mýlil jsem se, protože druhý den okolo čtvrté ranní byli ptáci i se svými zvuky zpět. Chvilku jsem je nenávistně pozoroval a snažil se pochopit jejich taktiku; zjevné (a překvapující) pro mne ale bylo jen to, že ptáci jsou čtyři, patrně aby jim stavba šla lépe od pařátku. Cédéčka, které se komíhalo asi čtyřicet centimetrů od nich, si vůbec nevšímali. Takže znovu: Kladivo a odhodlání a cédéčko bylo navzdory náletům rozezlených opeřenců přemístěno přímo k místu, kde už se rýsovaly základy hnízda.

Mohl jsem si gratulovat. Vlaštovky (nebo jiřičky) ještě pár dlouhých minut létaly frustrovaně kolem a zasypávaly mě těmi nejhoršími invektivami, které dokáže ptačí mozek vyvinout – takže předpokládám, že o nic úplně explicitního nešlo. A pak odtáhly a náš dům zůstal bez hnízda – jen s trochu zajebanou fasádou a pohupujícím se cédéčkem, ale to je přijatelná škoda.

A teď si říkám, že v současných pohnutých dnech lze tento pohnutý příběh číst i jako metaforu o mém vztahu k tzv. uprchlíkům.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

9 thoughts on “Muž vs. divočina

  1. tak, nenechat zahnízdit … btw na mravence mravenčí bufet

  2. extláča: F. navrhovala bufet nebo něco podobného taky, tak uvidíme – možná na vás budu muset dát!

  3. chtě nechtě, sám rád musel uznat, že mravenčí bufet ho zbaví mravenců … tak to bude

  4. V rámci zachování humanismu a civilizačních hodnot ti stejně nezbude, než zavést kvóty. Padesátsedm mravenců nechat v imigrační zóně k tomu účelu zbudované a zbytek spravedlivě rozpočítat a roznosit mezi sousední domy. Nebo v rámci imigrační otevřené politiky poskytnout azyl souběžně mravenečníkům.

  5. copak vlaštovky, ale kukačka! místo aby přelétala z hnízda na hnízdo, budí mě pravidelně v době, kdy slušní kohouti ještě spí..nebo si je vzal někdo s sebou do hrobu….

  6. extláča: zatím je tu ticho po (mravenčí) pěšině, tak uvidíme!
    psice: ale jak je z mého textu snad jasné, na humanismus není čas:-)
    Petzka: kukačka? tak to k vám nejedu!

  7. zrejme potrebuji jakykoliv tvuj kontakt, mail, twitter, fb, skype (i icq, pokud jsi fajnsmekr), cokoli, kde bych ti sdelila neco kapanek osobniho. nebo klidne nove zalozeny anonymni mail, jen mi napis. diky :)

  8. Nelucie: varuji, osobní vzkazy mě znervózňují! ale tuším, že mi ještě funguje lobo1979(zavináč)centrum.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>