Ouholičky

Držme se tématu!

Nestává se to příliš často, ale tu či ondy ano. I jinak naprosto rozumné a racionální ženy podlehnou tlaku tradic či okolí a pošlou své manžele k holiči. Mně se to doposud nepřihodilo, ale jednomu z mých blízkých kamarádů, o němž tu občas píšu, ano. Jmenovat ho nebudu, ostatně Shakespeare by mi takový postup schválil a ještě by si pomohl nějakým květinovým připodobněním.

Tedy – byl čtvrtek. A v sobotu se v kamarádově rodina chystala velká sláva, patrně pohřeb nebo svatba nebo křtiny, to si už nepamatuji zcela přesně, protože kamarád mi tento příběh vyprávěl při obědě a zrovna v téhle pasáži mi servírka přinesla čerstvý půllitr. Zkrátka čtvrtek. A kamarádova manželka vyslovila přání, ať se její životní druh a opora dojde někde v Praze kvůli slavnostnímu okamžiku hezky ostříhat.

Kamarád nebyl proti. A tak se po práci prošel širším centrem Prahy a hledal oficínu. Neměl vysoké nároky, toužil jen po úplně prostém sestřihu, jímž by manželku potěšil a sebe zkrášlil. „Jenže nikde nebrali bez objednání. A taky jsem teda nechodil tam, kde jsou zaměstnaný chlapi. Přece se nenechám střihat od chlapa, že jo,“ vysvětloval mi, a možná místo „chlapi“ a „chlapa“ řekl „buzíci“ a „buzíka,“ ale nebudu to sem psát natvrdo, aby si na kamaráda nedošlápla nějaká ideová policie.

Čtvrteční pokus tedy nevyšel, a pokud kvůli tomu u kamaráda doma zavládla nervozita, on se tím nenechal zneklidnit a v pátek po práci vyrazil do pražských ulic znovu. A usmálo se na něj jednak štěstí, jednak i blond dívka v jinak prázdnotou zejícím kadeřnictví v zapadlé uličce.

„Máte volno? Vezmete mě hned, bez objednání?“ ujišťoval se kamarád a dívka kývla, že ano, samozřejmě, a ať si udělá pohodlí v křesle před zrcadlem. Kamarád tak učinil, dívka vstala od svého stolku a vyřkla osudovou větu.

„Tak momentík, já na vás zavolám kolegu.“

Kamarád se v křesle nespokojeně ošil, snad i útrpně vzdychl, ale přeci jen – byl pátek odpoledne a na splnění úkolu moc času nezbývalo, a tak neprchl. Což byla patrně chyba, protože vzápětí se dostavil zmíněný kolega.

Možná máte o mužích-kadeřnících podobně stereotypní představy jako kamarád či já. Tento muž-kadeřník však všechny kategorie popíral a likvidoval. Podle kamarádova popisu totiž měřil asi dva metry deset, vážil okolo sto třiceti kilo a byl to patrně ruský nájemný vrah v přestrojení, neboť mluvil podivně rusko-česky a s výrazným přízvukem.

Nenamluvil toho ale mnoho. Jeho první a zároveň předposlední věta zněla:

„Kak ty chačeš? Kak já?“

Kamarád si prohlédl zabijákův sestřih do vytracena a rozhodl se, že něco takového si vlastně vždycky přál. Kadeřník se chopil nůžek a mašinky a po několika zručných pohybech řekl větu druhou a poslední. Které kamarád ne zcela porozuměl, ale protože končila slovem „padesát,“ úlevně si oddechl, že za sto pade to není zas až tak zlé.

Až když svému novému osobnímu stylistovi podal dvoustovku a obr se asi tři minuty v kuse upřímně a hromově smál, až z poliček padaly kondicionéry, poznal kamarád, že před slovem „padesát“ byla umístěna suma úplně, úplně jiná.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

5 thoughts on “Ouholičky

  1. Oproti zmíněnému kamarádovi navštěvuji oficírny, frizérny a jiná lazebnictví často a rád, zejména poté, co jsem našel místa, kam lze přijít bez objednání a odejít bez ojebání. Svůj charizmatický sestřih tak střídavě získávám u učnic, které si za kompletní služby řeknou o nekřesťanských 25 Kč, popř. v jednom nenápadném kadeřnictví, kde si mě pravidelně bere do parády dáma, kterou bych, nebýt konzervativním a seriózním gentlemanem britského střihu s vysokým morálním kreditem a zároveň člověkem slušným, moudrým a spravedlivým (ne nutně v tomto pořadí), bez váhání označil za kočičku, která ráda škrábe. Tam ovšem musím sáhnout hlouběji do šrajtofle.
    Nicméně je pravda, že stříhání vlasového porostu je jedna z věcí, při které chlap (ani buzík) na chlapa nesahá.

  2. No já nevím. To už radši Honzíka se strawberry blond melírkem, než vyčichlou Vladěnu, co smrdí čpavkem a má jako hlavní konverzační pilíře týrání manžela a kvasinky. Mimochodem ty ceny pánského kadeřnictví jsou i tak diskriminační – nikdy jsem nepochopila, proč mám platit 800,- jen za to, že jsem žena a mám dlouhé vlasy, které potřebuju zkrátit o cenťák…

  3. Desperádo: doufám, že kočička neškrábe při stříhání, to by, ehm, škrábalo!
    psice: těm ženským ceníkům taky úplně nerozumím. asi je to proto, aby zákaznice měly pocit, že jsou extra hýčkány… a vlastně nerozumím ani té potřebě konverzovat se zákazníkem/zákaznicí. já vždy jen temně mlčím a osvědčuje se to.

  4. Ha, vidím, že můj strojek za tisícovku se vlastně zaplatí během cca 3 stříhání!
    Jinak mi tu máme kadeřníka, docela proslaveného, a přesně splňuje stereotypní představy o kadeřníkovi:-) Ovšem tenhle má dvě děti a je šťastně ženat.

  5. Sejra: v některých podnicích v Praze by se ti strojek patrně zaplatil hned po prvním dosednutí do křesla:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>