Pálí mi to

Plná kapsa icinu

„To jsou celkem sexy feferonky,“ prohodí můj bratr Jenda, z misky před sebou vytáhne jednu malebně červenou a dlouhou a s chutí jí odkousne špičku. Vzápětí se mu zkroutí obličej, jak kdyby se rozhodl stát Edvardu Munchovi modelem pro strašidelnější pokračování Výkřiku. Dobromyslně se tomu zasmějeme a poklidné nedělní odpoledne věnované rodinné oslavě dál plyne nevzrušeným tempem, jak už to na našich rodinných oslavách bývá.

O pár minut později se ale ručička pomyslného vzrušometru prudce vychýlí někam do červených hodnot. Do stejného odstínu se zbarví i obličej Honzy, mého strýce, kterýžto mezi hltem piva a hltem skotské sáhl po Jendou nakousnuté papričce s cílem ji dojíst a právě teď se dusí. A když píšu dusí, myslím to vážně: Několik dlouhých minut sípe, dýchá mělce nebo vůbec, z očí mu tryskají slzy i něco, co by mohlo být třetí mízou, a protože nedávno při operaci srdce prodělal klinickou smrt, sledujeme ho s neskrývanými obavami.

Vidím vaše pochybovačné výrazy a pokřivené úsměšky. Co to je, ptáte se jistě sami sebe, za močkorodinu? Tolik povyku kvůli jedné feferonce? Cítím tedy potřebu to upřesnit: U nás feferonky milujeme. F. je při vaření přidává do čehokoliv. Já i Jenda jsme svého času v rychlostním pojídání nakládaných feferonek závodili. Moje děti si feferonky zamilovaly hned po ukončení období kojení a heslo „čím pálivější, tím lepší“ se naučily dřív než malou násobilku. A tyhle noname papričky z Lidlu jsme v minulosti už měli a vysmáli jsme se jim, což jsme asi neměli dělat, protože zlovolný řetězec pak k jejich pěstování patrně přizval armádu nebo chovance utajovaného ústavu, ukrytého hluboko v guatemalských horách šílenství.

Honza se konečně probojuje zpět mezi živé, nakousnutá paprička leží pohozena na talířku a viditelně rozděluje společnost. Přítomné ženy se na ni dívají tu zvědavě, tu se strachem nebo s upřímným zhnusením. Přítomní muži se dívají po sobě. A co se stane, by dokázal predikovat i věštec velmi nenadaný.

Oč méně jsem si kousnul, o to víc toho lituji. Tohle opravdu nemá s běžnou papričkou společného nic. Kdybych si do otevřené pusy nasypal bílý fosfor, stěží by to mohlo být horší. Podobně jako předtím Jenda i Honza, i já jen skučím, lapám po dechu a vůbec se chovám velmi nereprezentativně, takže zbytek osazenstva pláče smíchy. Bageta, kterou pálivé sousto zkouším zajíst, se mi v ústech mění ve strusku, a když se napiji, voda se mi z jazyka se syčením odpaří.

Papričky leží na talířku ještě asi dvě třetiny, a pokud jste si doposud mysleli, že plod se nemůže tvářit potměšile, tak tahle červená bestie by vás vyvedla z omylu. Vrací se nám dar dechu i řeči, a tak se trochu smějeme a trochu tvrdíme, že něco takového už do pusy nikdy nevezmeme. I když…

„Napodruhý by to stejně už tak hrozný nebylo,“ teoretizuji já.
„To říkáš jen proto, že na to nemáš,“ vykřesává jiskru soutěživosti Jenda.
„Jestli na to máš ty, tak já dvakrát,“ odvracím útok.
„Kluci, neblbněte,“ strachuje se máma.
„Co ty, tati,“ obrací se Jenda na dosud nesoutěžící rodinnou figuru. „Ty to nedáš, viď?“
„Já myslím, že nedá,“ dávám se na stranu Jendy.

Přehlídka mužské psychologie v kostce končí tím, že Jenda se v kulise smíchu a užaslých i varovných výkřiků zbytku feferonky zmocní a odkousne z něj polovinu, tedy výrazně více než při prvním kole. A s druhou polovinou vzápětí udělám totéž já.

Následující minuty mám zakryté oranžovou mlhou. Pamatuji si, že jsem musel chodit, protože sezení znamenalo smrt. Že Trudi se mě na něco – nevím, na co – ptala, ale nedokázal jsem jí odpovědět, protože mi dočasně ochrnul jazyk. Že s Jendou jsme bojovali o poslední pečivo na zajezení, a stejně nám to nepomohlo. A že když jsme konečně začali vnímat čas a prostor, byli jsme oba zmáčení potem a ve stejném zdravě rudém odstínu jako předtím Honza. Vrátili jsme se ke stolu, přijali gratulace a výsměch od ostatních a byli jsme připraveni pootočit kormidlo zábavy někam jinam. I když…

„Vsadím se,“ sípe Jenda spálenými ústy, „že ta žlutá tak silná nebude.“
Nikdo už se ani nezasměje. Ale tátův rychlý pohyb zaznamenáme.
„Bude!“ vypraví ze sebe táta o pár bolestí naplněných minut později a já s Jendou se na sebe zkoumavě podíváme.

stary palivec
Myslím, že tenhle rodinný dýchánek na počest mých čtyřicetin (ano, je to tak) bude po nějakou dobu nepřekonán. I když…

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové obrázky a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

9 thoughts on “Pálí mi to

  1. Říkám to pořád, že narozeniny se musí umět oslavit a my, co jsme měli štěstí, že jsme se narodili na konci kalendářního roku, to umíme jako málokdo.

  2. Desperádo: svatá pravda! aby člověk dokázal zaujmout mezi Vánoci a silvestrem, musí zkrátka nabídnout něco, co jiní nenabízejí!

  3. Vsechno nejlepsi! A ten nejhezci darek jsi dostal asi na zachode, jestli se nepletu?

  4. Psice: děkuju! a pleteš, horor druhého dne se navzdory různým zlomyslným očekáváním nekonal…

  5. Taky se přidávám s přáním všeho nej ke kulatinám :-)

  6. Lobo: Zda se mi, ze v tomhle se plest snad ani neda, je to stejna jistota, jako odliv, nebo zapad slunce. No, mozna sly napred teprve vanilkove rohlicky a narozeninovy dort a rektalni plamenomet trpelive ceka v zakrutach tlusteho streva…

  7. nominek: také děkuji, ale nevím, jestli je k čemu gratulovat – co jsem tak četl, kvůli kůrovci šla cena kulatiny dost dolů :-)
    Psice: tvoje fascinace vyměšováním se mi zdá být lehce znepokojivá… nedala sis nějaké obskurní novoroční předsevzetí? :-)

  8. Chlast chlast chlast chlast!
    Takovéto ďábelské plody nutno ihned zalévat silnou slivovicí nebo čistým lihem – to jediné dokáže kapsaicin rozpustit a odeslat z jazyka do útrob.

  9. Milan: nejsem si úplně jistý, zda to odkazované video je úplně legální, ale i tak za něj děkuji… úplně!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>