Poezie pro cestující

Dlouhý příběh s mnoha autobusy

Na obyčejné lidi musí být přísnost, to věděl už Švejk (nebo Hitler? Teď nevím, prostě někdo v uniformě to říkal). Tímto heslem se v nedávné době začali řídit i autobusoví dopravci na trati maloměsto-Praha a rozhodli se vnést do doposud zbytečně anarchistického cestování trochu štábní kultury.

Pochopte: Prostí venkované byli po dekády zvyklí v maloměstě nastoupit do autobusu (předními dveřmi) a v Praze z něj vystoupit (jakýmikoliv dveřmi). Jenže patrně šlo o chování v rozporu s normami EU, a tak se náhle v autobusech objevily prosebné, informační a varovné cedule.

„Prosíme, pro výstup použijte zadní dveře.“ „Výstup POUZE zadními dveřmi.“ A moje oblíbené a lehce neurotické „Vystupujte LASKAVĚ zadními dveřmi!!!“

Dekády zvyku jsou ale silnější než zástup vykřičníků v comic sans, a z vlastního pozorování mohu říci, že se převýchova venkovanů zatím spíše nedaří. A tak na autodopraveckém ústředí patrně proběhl krutý brainstorming, jehož výsledek je zkoušen na lidech právě v těchto dnech. Někoho dobře placeného zřejmě napadlo, že prostý lid by mohl slyšet na přikázání, jež jsou veršovaná. A stalo se.

Při jedné ze svých nedávných jízd jsem u řidičovy sesle zaznamenal cedulku s dvojverším „Dveře máme dvoje, zadní jsou ty tvoje.“ Pochvalně jsem pokýval hlavou. Dva verše, které mají stejný počet slabik a rýmují se, to se v české literatuře od dob Seifertových mnohokrát nestalo. Věřte nevěřte, skoro jsem byl v pokušení opravdu zadními dveřmi vystoupit. Ale pak mi, ó hrůzo, zrak sjel na druhou cedulku, vystavenou na šoférově cloně proti slunci.

„Váš řidič ocení
výstup dveřmi zadními“

Tak to ne. To je přesně ten druh poezie, kterého se dopouštějí šedesátileté kulturní referentky, když si do nescafé 3v1 přidají moc šlehačky ve spreji. Skoro jsem byl v pokušení jít si demonstrativně odsednout dozadu na pětku, ale včas jsem si to rozmyslel, když jsem si uvědomil, že bych při vystupování musel procházet celý autobus…

A když jsme u té pětky: Před pár dny jsem jel vyřídit cosi kvůli zbrojnímu průkazu do Hornického města. A jak tak sedím a zkouším ignorovat zvuky a hovory spolucestujících, ze zadní části autobusu se náhle příjemným, kultivovaným hlasem ozve lehký nápěvek. Jen dvě slova, ale pronášená se zvláštní jemností a v různých melodiích.

„Mysliveček…myslivec.“

Zbystřil jsem. A viděl jsem, jak ostatní cestující bystří také. Tohle je něco nového! A zezadu se znovu a znovu ozývalo milé, takřka zenové „Mysliveček, myslivec… / Mysliveček; myslivec / Mysliveček! Myslivec! Mysliveček-myslivec.“

Nikdo z nás se neohlédl; máme svoje vychování. Ale veškerý hovor leproticky odumíral, až utichl úplně. A jediné, co autobusem znělo, bylo bezstarostné trylkování o myslivečku, myslivci.

Snad tam jede někdo s malým dítětem a zpívá mu, říkali jsme si patrně všichni. Snad je to někdo v etanolem povznesené náladě. Snad je to jeden z těch lidí s neškodným postižením. Ale kdepak! Když přišel můj čas vystoupit, ode dveří jsem se dozadu opatrně ohlédl. Myslivečkův původce byl mladík mého věku. Trochu obéznější, ale vypadal svéprávně, usměvavě a střízlivě. A s prozpěvováním onoho chytlavého motivu nepřestával.

Potřásl jsem nad tím hlavou a vystoupil. Zařídil jsem, co bylo potřeba, a asi o dvě hodiny nastoupil do autobusu směrem domů. Apokalypsa. Osazenstvo vozidla bylo z velké části tvořeno šílenými matkami, hystericky syčícími na rozjívené děti. Ženami ve středním věku, kterým pořád někdo telefonoval a jimž patrně nastavoval vyzvánění někdo hodně zlomyslný. Zlověstně chrchlajícími muži. Nesl jsem jejich projevy dost špatně a asi jsem nebyl sám. Za mnou seděly dvě pubescentky a přibližně v polovině jízdy se jedna z nich šeptem zeptala té druhé: „Hele, myslíš, že je v tomhle autobusu vůbec někdo normální?“

Co její kamarádka odpověděla, jsem přes kakofonii lidského šumu neslyšel. Ale zavřel jsem oči a několikrát si polohlasem zabroukal „Mysliveček, myslivec.“

Všechno se hned zdálo lepší.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

12 thoughts on “Poezie pro cestující

  1. Vidím, že jako člověk necestující hromadnými prostředky přicházím o spousty zajímavých mezilidských interakcí:-(

  2. lobo: dekuji za vcasne varovani – az pojedu do Hornickeho mesta za stejnym ucelem, zvolim radeji vuz :-)

  3. Sejra: ovšem touto ztrátou ve skutečnosti spíše získáváš:-)
    Milanek: zase je to dobrá škola sebeovládání, to se ti jako budoucímu ozbrojenci bude hodit!

  4. Velmi inspirující článek. Cestují s VHD denně více než půl století. Budu si to také tak pěkně užívat…

  5. Taky jsem se někdy divila lidem, proč mnohokrát opakují své mantry, když jsem se rozhlédla po jejich okolí, či životě, pochopila jsem.

  6. Jsem nucen jezdit autobusem delší trasu každý den.
    Vědeckou práci bych o tom mohl napsat. Ale byla by zřejmě tak vulgární, že by ji nikdo nevydal, tak se ani nesnažím.
    Ale pár bodů si neodpustí:
    1. šílení řidiči pouštějící na cestující na plné pecky odporné rozhlasové stanice plné primitivních odrhovaček, jako třeba Frekvence 1 nebo Europa 2…, a to i před šestou ráno!
    2. užvaněné baby, schopné hodinu telefonovat a pindat na celý autobus děsné krávoviny včetně všelikých ryze soukromých údajů – nikdy jsem nepochopil, jak může někdo někomu telefonovat už v 1/2 šesté ráno.
    3. nafoukané slečinky, které se nedokáží postavit do fronty na vstup, ale stojí na zastávce někde stranou, u plotu, zřejmě aby si nikdo nemyslele, že patří k lidem, kteří jezdí hromadnou dopravou.
    4. ženské, které si sedají zásadně na sedadlo do uličky a tváří se ježibabsky, aby si nikdo netroufl vedle nich sednout, a pro jistotu ještě zavalí vedlejší sedadlo svými ošoupanými kabelami, které si předtím při čekání ve frontě postavily na zaflusaný chodník.
    5. mladé kariéristky, které si dělají s autobusu kancelář a hlasitě vyřizují „služební“ záležitosti, aby si nikdo ze spolucestujících nemyslel, že jsou jen tak nějaké prodavačky.
    6. mladí pitomci, co si pouštějí hudbu do sluchátek tak hlasitě, že sousedům přehluší odpornosti pouštěné na ně řidičem – ovšem z těch sluchátek znějí odpornosti úplně stejné.
    No a tak by se dalo pokračovat…

  7. Napadlo mě výborné čtyřverší:

    Kdo zadními dveřmi vystupuje,
    správně vystupuje.
    Kdo předními dveřmi vystupuje,
    špatně vystupuje.

  8. takovou chuť na myslivce občas mívám také, ale veřejně to neventiluji…

  9. Prostě by měl být ke každému autobusovému transportu přidělen statný gestapák s vlčákem, co by před zastávkou svolal appell a rozdělil cestující links – rechts, když na vás verše neplatí!

  10. Meluzina: o jízdách na VHD bych rád viděl nějaký hezký film na VHS!
    Bosorka: někdo má mantru, někdo tantru, někdo chandru!
    Milan: ano, na téma jízd v MHD jsem toho také již napsal mnoho, možná bychom mohli vytvořit nějaké vědecké duo!
    Desperádo: to je jedna z nejlepších básní ever. jsem zahanben, že jsem ji nevymyslel já!
    dalimil: však víš, myslivec se musí poslouchat!
    psice: ale u nás často chceme i zpáteční jízdenku!

  11. mám taky tři ! Natahovák – mladej kluk co jezdí denně a pořád natahuje na celej autobus.ale už neodplivuje a navíc má hlasitost motorové pily.. Pak je to Mlaskačka – žena po přechodu co dokáže 40 minut vymlaskávat bonbón. teda, alespoň doufám, že je to bonbón…:-)… A pak Nezavřuhuba- bába natěšená krmit zážitky z domova svojí kámošku v pět ráno !

  12. Uf, není čas vzít do ruky volant? Mysliveček, myslivec.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>