Ponoření a pokoření během promoření

Pomalu pomelu pomelo

„Ano, já vím, že jsme v akvaparku, disponujícím nejvyššími tobogány v Řecku. A ne, nepůjdu na ně. Mnohem příhodnější bude,“ řekl jsem Horstovi a Trudi a laskavě pohlédl na atrakci s názvem Lazy River, „toto.“

Patrně jste tímto pomyslným vhozením do vod příběhu lehce zaskočeni, ale nebuďte: V předchozích několikero dnech jsme na sebe totiž vzali roli průkopníků a svými financemi jsme se snažili udržet koronavirem zdecimovanou ekonomiku Kréty v chodu. Nebo nad vodou, chcete-li. Byla to dovolená snů, protože skoro všude vládl postapokalyptický klid a bylo zavřeno. A v těch pár otevřených místech, která jindy pod náporem turistů praskají ve všech švech, jsme vždy byli v podstatě sami, ať už šlo o Knóssos, kontaktní zoo plnou lemurů, naštěstí nekontaktní akvárium plné žraloků nebo, jak je z prvního odstavce jistě zřejmé, obrovský vodní svět, v němž jsem za celý den napočítal necelých čtyřicet návštěvníků.

Ale zpět k Líné řece. Děti ve své prostotě uvěřily mému doporučení a usadily se do obřích nafukovacích kruhů. Já ve své prostotě učinil totéž a v očekávání uvolňující relaxační jízdy jsme se svěřili proudu. Který, jak jsme však záhy zjistili, nebyl vůbec lazy. Adjektivum lazy totiž ani zdaleka nepopisuje hrůznost jeho pomalosti. Vodním kanálem jsme se pohybovali tempem, které by přišlo komické i retardovanému lenochodovi. Na okolních březích pučela poupata a měnila se v květy. V jejich stínu se housenky halily do kokonů, a když se proměnily v motýly, nebyli jsme stále ještě ani v desetině své pouti – a mám podezření, že kdybychom se nerozhodli zbytek trasy prostě dopádlovat, uvízli bychom v tenatech Líné řeky navždy.

Po takto otřesném zážitku jsem i já souhlasil, že trocha adrenalinu by mohla být vhodným protijedem. Nejvyšší tobogány Řecka jsem ještě stále do svých úvah nezařazoval, ale proti atrakci sousední, nápaditě nazvané Crazy River, jsem neměl námitek. Znáte to: široký tobogán, tak akorát svižný, leč s několika zpomaleními, sjízdný rovněž na nafukovacím kruhu. Co by se mohlo pokazit?

Odpověď, kterou jsem nechtěl slyšet, by zněla „všechno.“ Horst vskočil do proudu a radostně odfičel. Trudi po plavčíkově pokynu učinila totéž. A pak se plavčík, ten životem ošlehaný Kréťan, jehož oči už viděly mnohé, usmál na mě a dal mi znamení, že cesta je volná. Usmál jsem se také, lehce blahosklonně, jako bych mu říkal „však víte, mnohem raději bych právě s F. zapíjel studené oříšky slaným pivem nebo naopak, ale co by člověk pro trochu té nezkažené dětské radosti neudělal,“ vsedl jsem do svého kruhu a snad vinou špatného propočtu nebo příliš unáhleného pohybu jsem z něj zase hned vypadl a zle se potloukl o schody, ukryté pod hladinou.

Samozřejmě jsem svou bolest nedal najevo a plavčík se samozřejmě snažil udržet vážnou tvář, jsme oba profesionálové. Napodruhé jsem do kruhu usedl když ne ladně, tak alespoň bez incidentů, a rozjel jsem se vstříc zábavě. Po několik prchavých momentů jsem cítil něco jako radost, ovšem jen do chvíle, než jsem dojel k prvnímu zpomalení. V místě, kde se napojovalo zpět do bystrého proudu, tvořil dno tobogánu malý schůdeček, který děti projely bez povšimnutí, ovšem já jsem si o něj bolestivě narazil část těla, která mi ze spodní části nafukovacího kruhu vyčuhovala. A to takříkajíc nebyla žádná prdel. (Byla).

V duchu jsem si udělal poznámku, že po každém následujícím zpomalení se musím na kruhu trochu nadlehčit, abych dalšímu otloukání zamezil. A byl to skvělý plán. Ovšem zhatil jej fakt, že v nejbližším zpomalovacím úseku jsem se zasekl kdesi v rohu a pokusy o návrat zpět do proudu jsem strávil dlouhé desítky vteřin, kdy se už ani otrlý Kréťan nedokázal tvářit, že je vše v pořádku.

U třetího zpomalení hlídkovala plavčice, to jsem věděl, a byl jsem tedy pevně rozhodnut projet tímto úsekem v póze rozevlátého elegána. Můj nafukovací kruh si ale zrovna v té chvíli patrně vytvořil vlastní vědomí a ovládl situaci. Jinak se totiž nedá vysvětlit, že do zorného pole plavčice jsem přijel nedůstojně pozadu, vteřinu po příjezdu jsem narazil do nevhodně odražené vlny a z kruhu opět vypadl. Následujícím okamžikům, kdy se mi pokoušela radit, jak mám v uhánějící vodě sednout na kruh a pokračovat v cestě a mně se to ne zcela dařilo, patří v mé osobní hitparádě životních trapasů některá z čestných pozic.

Zanedlouho plavčice rady vzdala. Pak vzdala i pohled na mé snažení. Otočila se ke mně zády a jen čas od času přes rameno zkontrolovala, do jak děsivých výšin mé pokoření narůstá. I to největší zlo ale jednou skončí. Když už jsem se smířil s myšlenkou, že zbytek kariéry strávím v Crazy River v roli vodníka, podařilo se mi kruh jakž takž zkrotit, usednout do něj a dojet k cíli, kde už si o mě začínali Horst a Trudi dělat starosti. A i když vám to může znít jako happyend, šlo ve skutečnosti o hořkou tečku:

V posledním úseku před průjezdem cílem jsem totiž se stěnou tobogánu přišel do intimnějšího kontaktu, než je zdrávo, a v oné těžce zkoušené partii své fyziognomie jsem si prodřel plavky.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přelomové texty a jeho autorem je lobo. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

12 thoughts on “Ponoření a pokoření během promoření

  1. Jak došlo na zorné pole plavčice, už jsem se rozesmála nahlas.
    Koneckonců se to jmenovalo Crazy River…

  2. Liška: mám důvodné podezření, že plavčice se smála nahlas taky!!!

  3. Chybí mi tam už jen dojet do zorného pole plavčice bez kruhu a bez plavek!
    Jinak v Bulharsku je to s masovými akcemi totéž, díkybohu ale nebyl v dosahu aquapark. Co ale v dosahu bylo, je hmyzí ZOO, ze které jsem odešla se zeleným flekem na dlani od pokálené obří mnohonožky. To, co spravedlivě dávkovala desítkám turistů, schraňovala týdny karantény jen pro mě. Nabídku pochovat si dvaceticentimetrovou larvu herkula, jsem s hořkým díky odmítla.

  4. Já jsem jednou ucpal svým tělem ( mírná nadváha + suchá záda ) skluzavku na plovárně v Šumperku, naštěstí mě cizí šikovný rozjetý chlapec mocným kopem opět uvedl do skluzu a kromě podlitiny na zádech se nikomu nic zlého nestalo…

  5. Psice: v tom případě bych rád doplnil, že ve zmíněné kontaktní zoo mi zhůvěřilý lemur mimořádně zavrženíhodným způsobem zdevastoval tričko. existuje o tom videodůkaz, ale věřím, že F. je soudná a nebude ho nikde šířit!
    Dalimil: projektanti skluzavek zřejmě nemají smysl pro suchý humor…

  6. Nevím, zda-li tvůrčí pauza nebo cizí neštěstí jest toho příčinou, ale návrat do blogerských vod (!!!) se mimořádně vydařil! Toto mi chybělo. Napínavý příběh, rodinná pohoda, exotické destinace, statná plavčice, nejeden nápaditý slovní obrat střídá obrat tělesný pod hladinu a vše završuje happy end plavky neplavky, tak to má být. Já říkám super a musím se přiznat, že stejně jako paní (slečna) Liška jsem se smál nahlas. Co si může autor přát víc?

  7. Paul: autor by si především přál naučit se dávnému umění udržení rovnováhy v nafukovacím kole… ale každý z nás má zkrátka své limity!

  8. Crazy River byla těžký lískový oříšek pro všechny dospělé v naší veselé rodině. Mně zase ve finální fázi – vytahování kruhu z vody – vypadlo prso z plavek. Naneštěstí byl kromě plavčíka přítomen i fotograf. Fotku jsem si ve fotokoutku nevyzvedla a.
    doufám, že jsem zakoupením vstupenky neudělila souhlas, že jakákoli fotka pořízená v areálu může být použita pro reklamní účely. Protože v tom případě nemá cenu tu prezidentskou kampaň rozjíždět. Bych skončila jak chudák Bohdalka v Blesku v létě 2007.

  9. Milan: nedobyl, to nepopírám. ale od podmanění už jsem nebyl daleko :-)

  10. Mám velmi podobné postapokalyptické zážitky z raně červencové Kréty, ovšem mazaně jsme jeli do hotelu s integrovaným akvaparkem a tím pádem byli podobných nedůstojností ušetření :)

  11. Quanti: já na to na tvém blogu koukal… za cit pro načasování dovolené uděluji palec nahoru :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>